Když si muži podřezávají větev

Pokud se umělec rozhodne natočit celé album cizích písniček, většinou si vybere své vysloveně oblíbené skladby či písně, u nichž kalkuluje s komerčním úspěchem. I proto je album Strange Little Girls, které loni vydala skvělá americká zpěvačka Tori Amos, poměrně netradiční projekt. Písně volila podle textů - a jejich autory museli být muži. Chtěla texty interpretovat z ženského pohledu. Chtěla mužům ukázat, jak ženy vnímají jejich slova.

Vaše poslední album Strange Little Girls je ostrým akcentováním toho, co je mužské, a co naopak ženské, poměrně blízké vašemu debutu Little Earthquakes. Nějaký kruh se po těch deseti letech uzavřel?
Možná, že současná situace na hudební scéně je podobná té tehdejší. Když vyšla deska Little Earthquakes, bylo na vrcholu grungeové hnutí. To byl inspirativní mužský vztek, který se neobracel proti ženám a neoslavoval znásilnění a brutalitu. Naopak: byl spíš sebekritický a zpochybňoval spoustu zásadních věcí. Třeba co si svět o sobě myslí, nebo co je to moc.

Naproti tomu současný proud mužské zlosti, na který reaguje moje deska, je založen na hluboké nenávisti vůči ženám a gayům. Jako by se ve Státech heterosexuální běloši, černoši, Asiaté a ostatní rozhodli, že pokud chtějí moc, musí si někoho podmanit. Když se to tak vezme, není to tak vzdálené některým jevům islámské společnosti. Věřte nebo ne, zdá se, že se tahle reaganovská pravičácká filozofie zakořeňuje.

A často se vyskytuje i v hudbě a já jsem měla pocit, že je třeba na to odpovědět. Že je třeba říct, že si někteří muži neuvědomují moc svých skladeb a podřezávají si pod sebou větev. Viděla jsem, jak ženy tančí na písničku o tom, jak se na ně kálí. Zarazila jsem se a řekla jsem si: to pravičácké křídlo je pěkně mazané. A tady je reakce.

Jak jste postupovala?
Důležité bylo najít u každé písně centrální bod. Například Eminemova skladba Bonnie & Clyde je velmi působivé dílo o domácím násilí. Eminem se spojil s vrahem a udělal z dcerky spolupachatelku vraždy. V mé skladbě matka umírá a slyší otce, jak říká dceři svou verzi. Dcera bude uvnitř navždy rozdělena mezi těmito dvěma lidmi. A v hudebním "přivlastnění" si téhle písně, které mi dalo více zabrat, se mi vodítkem stala Gainsbourgova verze Bonnie a Clyde.

BYLA GENIÁLNÍM DÍTĚTEM

Američanka Tori Amos (1964) na piano hrála už ve třech letech, ve čtyřech začala skládat vlastní hudbu a o rok později získala stipendium na konzervatoři v Baltimoru. Z té ji ve dvanácti letech vyloučili, protože chtěla místo klasické hudby studovat Led Zeppelin. V pop-music uspěla již prvním sólovým albem Little Earthquakes (1992); vysloužila si přirovnání k anglické zpěvačce Kate Bushové. Tori Amos si skládá hudbu i texty a doprovází se na piano. Její emotivní hudba osciluje na pomezí popu, rocku, folku a klasiky. Texty hraničící s poezií se většinou zabývají vztahy mezi muži a ženami. Tori Amos žije se svou dcerou a manželem, britským hudebním producentem Markem Hawleym, na anglickém venkově.

Bylo obtížné se vcítit do textů písniček, které napsali muži?
Ani ne, protože to nebylo typické převzetí skladeb, nýbrž má velmi osobní adaptace těch písní. Muži často dokumentují svůj život hudbou. Ženy to dělají spoustou jiných věcí: botami, fotografiemi, deníky, ale hodně mužů dokáže jmenovat desku, kterou poslouchali, když někdo umřel nebo když odešli z domova. Takže místo abych si představovala, jaká je mužská psychika, museli mě muži pustit k sobě dovnitř. Požádala jsem členy jakési kontrolní skupiny, kterou jsem si vytvořila, aby mi jmenovali hudbu a umělce, k nimž měli vztah. Chtěla jsem tím albem postavit mosty: aby se ženy aspoň na chvíli mohly pokusit pochopit tajný mužský svět a aby si muži, pokud mají chuť, mohli vlézt do kůže žen a pocítit, jak jejich slova někdy ženy bolí.

Jak na to muži reagovali?
Říkali, že jsem vnikla do jejich soukromého prostoru a narušila jejich vědomí. Já jim odpovídala, že možná měli být ve svém heterosexuálním vědomí vyrušeni. Ten proces přece nemusí být nutně násilný, možná je to celé o porozumění. My ženy také toužíme po samostatnosti a moci, ale nechceme mužům nic brát; moc ještě nemusí znamenat moc nad někým.

Vaši příznivci však asi zrovna nečekali, že nazpíváte písničku i od hodně tvrdé kapely Slayer...
Že jejich hudba je hodně hlasitá, ještě neznamená, že to nejsou vynikající muzikanti, jakkoli mají často trochu satanistické texty. Měla jsem pocit, že tuhle písničku musím natočit, protože Raining Blood (Prší krev) může mít ještě jeden význam. Už před 11. zářím jsme v Británii slyšeli hodně o tom, co se v Afghánistánu děje, jaké hrůzy tam páchají na ženách, a mně se zdálo, že Raining Blood je jako velká vagina na obloze, která visí nad Talibanem a ukazuje lidem, co tam se ženami dělají.

Jako Američanka žijící v Británii jste asi zářijové události vnímala jinak než běžní Američané?
Mám k Americe hluboký vztah, protože předkové mé matky byli Indiáni z kmene Cherokee. Nicméně někdy se mi zdá, že Evropa poráží Spojené státy na hlavu. Amerika je až příliš zahleděná do sebe a Američané měli takové disneylandovské myšlení, vůbec je nezajímalo, co se děje ve světě. Ty události je možná přiměly se probrat a podívat se na svět jako celek, jehož jsou součástí.

Ten prstýnek s americkou vlajkou, který máte na ruce, jste si koupila po 11. září...?
Je z trhu z anglického Birminghamu a stál padesát penny. Vím, že americký nacionalismus Evropu trochu vyděsil a mne vlastně taky, ale tolik se tam toho v poslední době událo! Je to velké emocionální vzepětí. A lidé se musí podívat na příští část té cesty, po níž došli až do současného stavu. A při tom je třeba prozkoumat vlastní stíny.

Jste optimistka?
Mám malou holčičku, a když jsem ji kojila, přemýšlela jsem o tom, kam se svět ubírá. Pak jsem se na ni podívala a řekla jí: Vítej v Americe. A to byl teprve rok 2000! Problémy máme i bez teroristů. Svět třeba dává strašně moc mládí. Na jedné straně oprávněně, protože mladí bojují za samostatnost. Jenže my jsme postavili mládí na takový piedestal, že si nemáme čas všimnout jiných předností. Neuvědomujeme si, že za vrásky na tváři něco dostáváme. Například moudrost. Je to obchod, při němž byli bohové opravdu velmi krutí. Uděláte dobře svoji práci, dostanete za to pár vrásek.

Mládí je oslavováno, protože prodává zboží.
Ano, ale proč ho prodává? Jen se podívejte, koho si nejvíc ceníme v době, kdy je svět v takové krizi. Západ může klidně skončit v propadlišti dějin, když tam skončil Egypt i Řím, a my jsme blázni, když si neuvědomíme, že chceme i jiné lidi než ty, co jsou na obálce Vogue. Kdy si začneme vážit i jiných věcí? Vždyť všichni stárneme! Není divu, že se mladí nechtějí dívat do budoucnosti. Zcela oprávněně říkají: Vždyť vy jste všichni nešťastní z toho, že vám už není dvacet, tak proč bychom se měli chtít dostat na vaše místo? Není divu, že mají vztek a že se zabíjejí.

Zpěvačka Tori Amos.

Zpěvačka Tori Amos.

Zpěvačka Tori Amos.

Zpěvačka Tori Amos.

Zpěvačka Tori Amos.

Tori Amos.