Až se člověk diví, že Aznavour při svém prvním životopisném nástřelu vroce 1974 požádal o spolupráci novináře, který jeho texty upravoval.
"Já osobně cítím ostych, i když nemám strach ze slov. Určitá zdrženlivost, uzavřenost mi brání snadno odhalovat city, příliš se předvádět, užívat slova jako triumf a další superlativy, s jakými se setkáváte při úspěšné kariéře," píše Aznavour v předmluvě a této charakteristice zůstává věrný.
Už úvodní kapitola Na scénu!, v níž se zamýšlí nad vlnou nejrůznějších biografií, "které vyrazí jako opar", dává tušit, že nepůjde o suché chronologické vzpomínání.
Aznavour si příliš nepotrpí na fakta, detailní vysvětlování ani kontexty, jeho vzpomínky korespondují s jeho písněmi (které ostatně hojně cituje) - nejsou doslovné a těží z náznaků. V některých kapitolách tento způsob působí svěže, v jiných však hodně útržkovitě.
Období dětství a dospělosti ještě drží v jakémsi časovém sledu, ale jakmile dojde na hudební angažmá, setkání a lásky, začne Aznavour přelétat v myšlenkách od okamžiku k okamžiku: tu oživí setkání s kráskou ve vlaku, kterou pro jazykové nedorozumění odmítl, jinde ho k úvaze inspiruje vlastní nos, podprůměrná výška nebo třeba vypadávání vlasů.
Velká část je věnována ženám - ty Aznavoura vždy fascinovaly, ale stejně lehce, jako se s nimi seznamoval, je také opouštěl. U svých četných dobrodružství, tedy kromě těch, jež vyústily v manželství, prodlévá s telegrafickou zběžností, rozchody často odbude sdělením, že se vydali každý po svém. Podobně nedořečeně vyznívá i Aznavourův přátelský a blízký vztah s Edith Piaf - věnuje jí sice několik kapitol, ale pak se Edith zničehonic vytratí, podobně jako další ústřední postavy Aznavourova života...
Aznavour se nezajímá o politiku, sám přiznává, že se nikdy opravdu nezapojil do nějakého hnutí - snad jen země jeho předků, Arménie, ho vybízí k širším úvahám o historii a jejích křivdách či dokonce k účasti na politickém jednání. Marné je u něj hledat společenské zaujetí, které je nedělitelnou součástí paměti německého literárního kritika Marcela Reicha-Ranického, o čtyři roky staršího Aznavourova vrstevníka.
Zaujetí, které by vzpomínkám jednotlivce dalo přesah historického svědectví. Ale i přesto je to jímavé čtení, prodchnuté melancholií - občas hravě lehkomyslné, jindy naplněné steskem po uplývajícím životě. Nejsilněji působí témata, která se autora bytostně dotýkají - když nazírá stáří či své kořeny.
"Když se mě někdo ptá, jestli se cítím víc jako Armén než jako Francouz, existuje jediná možná odpověď: jako stoprocentní Francouz a stoprocentní Armén. Jsem jako káva s mlékem. Jakmile se ty dvě ingredience smíchají, už se nedají oddělit. Ty dva vlivy, spojené se všemi ostatními, mi mnoho přinesly a bez mého vědomí vytvořily styl, který mi je vlastní," píše Aznavour, jemuž v jeho hudebních začátcích kvůli chraplavému hlasu a vizáži říkali, že je lepší toho nechat.
