Nutno dodat, že pokus to nebyl špatný, ale tak zarytý soupeř, jako je Volánkové text, nakonec udolal nejen jeho, ale i herce.
Jednoduše vypadající hra o třech sestrách, které se setkají doma na oslavě narozenin nejmladší Anděly, má tradičně načrtnuté charaktery, které vedou k jistému střetu.
Jedna je v pubertě, druhé umřelo dítě, třetí je záhadná náhle přijíždějící femme fatale, která komunikuje s rodinou pouze dopisy. Do toho se přidává apatický otec, voják ve výslužbě, který se nesrovnal s listopadovou revolucí.
Matka, žijící osaměle v domě bez lásky jen s křížovkami. Manžel druhé sestry Anny, učitel a bývalý estébák, či bezstarostný mladík, nápadník Anděly.
Ti všichni se scházejí ve strohém domě se zahradou lemovanou v pozadí břízami se symbolicky červenými listy, na které později probíhá podivné hasičské cvičení. Absurdita se mísí s realitou, emoce se stupňují, ale ke konfliktům nedochází. Ty zůstávají v nitru hrdinů.
A to je také hlavní problém celého představení. Volánkové text, tak jak je prezentován v Rokoku, zůstává jako pouhý fragment, ve kterém se příliš mlčí a příliš málo - nikoli nekvalitně - hraje. Není na to čas. Než se postavy dovedou zformovat, již se zkratkovitá črta uzavírá.
Než pronikneme do tematicky silného obsahu hry, již jsme vyháněni ze sálu. Chceme pochopit, ale není nám dán prostor.
A nejen nám, ale ani hercům, kteří se pak snaží ke škodě věci teze hry zpsychologizovat a rozehrát, ale účinek je zcela opačný. Navíc režisér nepochopitelně posunuje celou scénu do pozadí jeviště, čímž ještě zvyšuje naši emocionální odtažitost a neúčast.
Pak není divu, že pokusy navázat vztah s představením, kde symboly jsou příliš symbolické, kde jednání je příliš roztroušené, kde se jen konflikty naznačují a zbytečně stroze ihned uzavírají, nevycházejí. Po všem zůstává jen typicky postmoderní opar, na který po dvou hodinách zapomenete.
Škoda, protože v podtextu je cítit, že inscenace má silné téma i herecký potenciál, jen se nesmí opřít o pouhé první dějství nedopsaného textu.
