I v osmdesáti srší Arnošt Lustig energií. A nebýt nemoci jeho ženy Věry, asi by se cítil úplně šťastný. Nedávno mu vyšla kniha novel Propast, doslova k narozeninám dostal z Nakladatelství Franze Kafky knížku svých úvah O literatuře. Bez psaní si neumí představit nový den, i když ho v noci někdy přepadá smutek.
* Je vám osmdesát. Stále máte chuť psát?
Chcete facku? To víte, že jo. Dopisuju příběh o mladých lidech z pražského židovského sirotčince ze 40. let Kamarádi, který už jednou vyšel, ale zdálo se mi, že mu něco chybí. Nepřímým hrdinou je tělo, které fascinuje a svádí. První verze byla přijatelná z hlediska svědomitosti, ale tělu chyběla duše.
* A není lepší zůstat u první verze než donekonečna přepisovat?
Nepřepisuji. Doplňuji a rozšiřuji, příběh zůstává stejný. Ale jelikož je každá kniha křížovkou s tajenkou, musíte začít u prvního písmene a skončit u posledního, tak, aby seděl každý detail - časově, dějově, duchovně. Chci odevzdat knihy s vědomím, že se za ně nebudu za dvacet let stydět. Někdy se to podaří napoprvé, někdy ne. Třeba Modlitbu za Kateřinu Horovitzovou nebudu měnit nikdy: mám pocit, že dostala všechno najednou.
* Začal jste psát, aby lidé uvěřili zážitkům z války a holokaustu. Co vás pohání dnes?
Psaní je druh lásky, zápas o krásu a smysl věcí. Fascinující, vzrušující a nikdy nekončící - stále hledáte a znovu nalézáte. Mám pocit, že ještě žiju, když píšu.
* Píšete každý den?
Denně, ráno, odpoledne - vynechat, to jako bych byl v myšlenkách nevěrný. Teď jsem si koupil starý psací stroj, váží půl tuny, a jsem na něj strašně pyšný.
* Kdy dojde na tu vysněnou komedii o vaší ženě?
Ona je teď vážně nemocná, nechci si s tím zahrávat. Kdyby byla zdravá, měl bych senzační život. V Británii se prodalo padesát tisíc výtisků Krásných zelených očí, jež se staly knihou měsíce. Je příjemné vědět, že člověk z malé země a jazyka může zaujmout tak zkušené čtenáře, jako jsou ti angličtí. A ve Spojených státech jsem za ně dostal Cenu americké akademie umění a krásné literatury včetně 7500 dolarů.
* Necháte si od své ženy poradit?
Aby ne, je básnířka. Prošli jsme stejným osudem, ale díváme se na život z hlediska dvou různých povah - ona je tragéd a já klaun. Co je pro ni vážné, je pro mě fraška. Ale má pravdu, že svoje narozeniny mohou oslavovat jenom blbci.
* Neláká vás současné téma? Nebo to jediné je holokaust?
Ale pro mě je to současnost, jako by válka nikdy neskončila - je výsledkem energie zla, jež je z nás mezi námi. Samozřejmě, existuje i energie radosti a spěchu, kterou jsem pociťoval v 60. letech. Ale pak přišla okupace.
* A jak byste charakterizoval dobu, v níž žijeme?
Doba zmatku, která má jednu velkou přednost - je svobodná. To rozjasňuje všechny stíny a absurdity. Třeba tu, že země prosperuje i za několikaměsíčního bezvládí. Což svědčí o tom, že Češi jsou jedním z nejnadanějších a nejšikovnějších národů.
* Jaká je vlastně česká duše?
Na podobnou otázku jsem odpovídal argentinskému velvyslanci. Na jedné straně ji vystihuje Jaroslav Hašek, ovšem i Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek. A když se vypravím do hospody, najdu dalších devatenáct interpretací české duše. Která je ta pravá? A nakolik se liší od té židovské? Aspoň si mám s čím lámat hlavu.
