Nad knižním vzpomínáním, nazvaným Teď už to vím... možné je všechno, má Lucie Bílá plnou kontrolu. Renomovaný novinář, politický komentátor Radia Svobodná Evropa Jefim Fištejn, kterého tiráž uvádí jako literárního spoluatora, zpěvačce především naslouchal...
Bílá ale i tak, bez velkého dotazování, poodhaluje nemalou část svého soukromí a minulosti. Čtenáři, kteří si Bílou zafixovali jako českou Barbru Streisandovou, jako dámu české pop music, tudíž čtenáři, kteří už zapomněli nebo ještě nestačili poslouchat střední proud 80. let, budou možná překvapeni, jak drsně zpěvačka začínala. Přesto na specifickou péči muzikanta a cynika Petra Hanniga, který vyráběl hvězdičky na běžícím pásu a jenž Hanu Zaňákovou, jíž vybral jméno Lucie Bílá, uvedl do byznysu hitem Neposedné tenisky, nevzpomíná dnešní star úplně ve zlém. Dává ovšem jasně najevo, jak odpudivé to bylo, i když, pravda, o nikom, dokonce ani o gaunerovi, který ji fyzicky znásilnil, se nevyjadřuje s čirou nenávistí - a přitom by měla proč.
Zpěvaččin pozitivní přístup k životu, stejně sympatický jako její touha obdarovávat, dostává často tak emotivní zabarvení, že hraničí s bezmeznou důvěrou až naivitou. Avšak přiznejme si, že tohle může k povolání zpěvačky patřit: naslouchá hlasu citů a dává jim průchod i za cenu rizik či omylů. Knížka o nich vydává jasné svědectví. Jenom mám pocit, že slavice své instinkty trochu zanedbala právě v populární hudbě - na povrchním albu duet s Karlem Gottem i na svém posledním titulu -, ale o to více jim dala průchod při veřejné, občanské činnosti. Skutečnost, že se zastala Václava Klause v době "kdy šel od všech válů", považuji za lidsky pochopitelnou či aspoň vysvětlitelnou reakci - stejně jako její finanční příspěvek skandalizovanému Billu Clintonovi, o kterém se v knize rovněž zmiňuje. Ale pochybuji, že má smysl její trvalá, soustavná angažovanost v politice, k níž inklinuje. Snadno se totiž může stát atraktivním prvkem politických her...
Knížku Teď už to vím... možné je všechno nechala Lucie Bílá vydat proto, aby odpověděla na mnoho předpokládaných otázek. Tento úmysl také naplnila: živelně a často velmi otevřeně. Jefimem Fištejnem upravený zpěvaččin mluvený projev působí na papíře srozumitelně a čtivě, věcné chyby nejsou velké (například Smokie se nepíšou Smokies). Od novináře Fištejnova kalibru bych však přece jen očekával větší účast na společné práci. Nemusel být jenom editorem či "velkým uchem", ale mohl, a asi i měl nakousnout, otevřít další témata: třeba nakolik je Bílá pánem své současné pěvecké dramaturgie a nehrozí-li u ní opakování starých chyb, kdy byla příliš ve vleku manažerských představ a projektů...
Ráději bych si přečetl takovou knihu o Bílé, v níž bude její monolog jedním z pramenů informací a v níž zazní i hlasy desítek či stovek lidí. Vydávat podobné projekty, zvláště jde-li o populární interpety, u nás zatím není běžné. Možná je to příliš pracné. Každopádně Lucie Bílá, stále nejlepší česká zpěvačka, to je velké, dosud nezpracované téma - možná i pro film.
Lucie Bílá: Teď už to vím... možné je všechno. Literární spolupráce Jefim Fištejn, fotografie různí autoři. První Nakladatelství Knihcentrum, Praha 1998, 169 stran, náklad a cena neuvedeny.
