Pohledy orlů i holubů z pražského "hlaváku" - hlavního nádraží - sledujeme pokračování životů z nádraží i léčebny Bílý Potok.
"Tohle by měl vidět ten Hrabal...," říká před čmáranicemi na nádražních záchodcích jedna z vedlejších postav. Z celé knihy ještě silněji než z dílu předchozího dýchá obdiv k síle, rychlosti a nostalgii, jimiž železnice autorské dvojici tak imponuje.
Dálky a touhy, historii diktovanou duněním pražců i setkání s hrabalovsky zapomenutými osudy autoři smršťují pod jedinou modrou čepici. Kromě Nebela samého, který si cestou na hlavní nádraží plní svůj dávný sen, se vracíme i k záhadnému polskému vrahovi Němému; a možná naposled, neboť se zdá, že byl umlčen navždy.
"Obyčejní" cestující, míhající se halou jako mravenci, však nejsou důležití, stejně jako nějaký sytý "děj". Nebel, mimo svou stanici a svůj stereotyp jaksi bezdomovecky ztracený, se setkává především s osobními příběhy, s dalšími opuštěnci, jejichž koleje vedly jen jedním směrem, se ztroskotanci, s pankáči i se stíny pasažérů, kteří se už ze své cesty nikdy nevrátili.
Lidé dávno mrtví - jedni fyzicky a jiní duševně - proudí Nebelovou halucinační mlhou a procházejí nádražní halou, zatímco ti "živí" odcházejí. A kdo jednou odejde, už se nevrací.
Kolejnice jsou pupeční šňůrou, pro jiného zas cestou poslední; avšak železnice není jen zastaralým dopravním prostředkem - je ztělesněním řádu, který se (spolu s Nebelovou příčetností) v dnešním uspěchaném věku kamsi vytrácí.
"Ten nejlepší biják ale je koukat se za jízdy z okna, počítat sloupy a číst z návěstidel," svěřuje se po cestě Alois Nebel.
Hustou, světlotemnou kresbou Jaromíra Švejdíka (známějšího coby Jaromír 99 z kapel Priessnitz nebo Umakart) proplývají ostré kontury upravených fotografií i místy vyhrocená linorytecká stylizace.
Kresebné inspirace, zřejmé z předchozího dílu, se ještě prohlubují. Místo vraždících psychopatů, kteří se v amerických pekáčích prohánějí po silnicích kultovního noiru Franka Millera Sin City, se vraždící psychopati projíždějí po jesenickém pohraničí v polském maluchovi.
Zdlouhavé historizující pasáže však zavánějí zbytečnou rešeršérskou ješitností a textové vpisky zase neochotou nebo neschopností organičtějšího včlenění do příběhu.
Melodramatické tempo vyžaduje od čtenáře trpělivost a soucit, avšak nepodaří-li se autorům ve třetímu dílu spojit rozprocházkované motivy do působivého propletence, hrozí celé trilogii, že se rozplyne v mlze.
