Rozhodně ten druhý. A paradoxně, ač sleduje bezmocného pacienta na lůžku, je také napínavější než starosvětská krimi s půdorysem antické tragédie.
Noc patří nám vypráví o sourozencích, kteří stojí na opačné straně zákona – dokud nejde o život. Poctivě, důkladně budované drama o nutnosti volby, v němž jeden bratr pokračuje v dráze otce-policisty a druhý si užívá sladkého života ve službách ruské drogové mafie, má jednu velkou přednost: Joaquina Phoenixe.
V roli bezstarostného "ztraceného syna" přehrává všechny své partnery. Ale děj sloužící jasné tezi se dá příliš snadno předvídat a zákulisí drogové mafie opisuje Amerického gangstera takřka přes kopírák.
Ve Skafandru má každý detail svůj prostor
Skafandr a motýl má naprosto odlišnou strukturu. Herec tu znamená málo: představuje šéfredaktora časopisu Elle, jenž opravdu ochrnul jen s výjimkou oka, jímž "nadiktoval" knihu.
Způsob, jak vidí svět, určil režisér Julian Schnabel; kamera je tím jediným okem. Sleduje, jak mu druhé víčko zašívají; zatmívá se, když mrká – jednou značí ano, dvakrát ne; zamží se, když muž pláče.
Jeho monolog spěje od sebelítosti k sebeironii. A zatímco s okolím se učí domlouvat, uvnitř objeví nekonečný svět své paměti a představivosti.
Pro režijní nápady jsou oba motivy, vnější komunikace i vnitřní svoboda, velmi vděčné. I přesto, že bezmezná říše fantazie má sklon k malebnosti vzpomínek a realita k melodramatu velkých slov. Ale výtvarně patří Skafandr a motýl k mistrovským unikátům, v nichž hraje každý detail; souboj hrdiny s obyčejnou mouchou má náhle nadlidskou sílu.
