Když hvězdy kráčejí do kina

Červenou barvu prý pračlověk pokládal za nejdůležitější - byla spojena se silou života. Téže barvě byla později přičítána schopnost obrany proti ďáblu. Válečníci si v červené máčeli zbraně v domnění, že budou mít kouzelnou moc. Rudá růže je symbolem lásky a věrnosti. Není náhoda, že filmový průmysl už desítky let přikládá červené, či možná lépe rudé barvě stěžejní roli při společenských akcích.

Všeobecně se má za to, že koncept červené barvy byl do světa filmových ceremoniálů uveden v roce 1916 v San Francisku. Sid Grauman tehdy pozval obchodníky sousedící s jeho kinem na uvítání hlavních představitelů premiérově promítaného filmu. Dnes je rudý koberec pojmem, zejména ten hollywoodský. Chůze po něm je okázalým představením, pečlivě připravenou promenádou, která předchází nejen uvádění nových filmů, ale i dalším galashow.

Kouzla pana Graumana

Každý týden jsou do amerických kin uváděny nové filmy. U těch nejnákladnějších studia volí slavnostní premiéru v klasickém stylu. Tedy: světlomety křižují nebe, filmové hvězdy ve smokincích a robách z populárních módních salonů přijíždějí v limuzínách, fotografové blesky na kamerách vytvářejí z noci den a fanoušci křikem vítají své oblíbence. Většina těchto premiér se odehrává ve Westwood Village v kinech Bruina či Mann's, nebo v kinech podél Hollywood bulváru - v Chinese Theatre a El Capitan.

V Hollywoodu uspořádal první takové gala v roce 1922 zmíněný Sid Gauman - stalo se tak při otevření nového kina Egyptian Theatre a premiéře velkofilmu Robin Hood s Douglasem Fairbanksem v titulní roli. Během dvacátých a třicátých let se Grauman proslavil nečekanými kousky při premiérách. V roce 1930 při uvedení snímku Pekelní andělé s Jean Harlowovou v hlavní roli uspořádal leteckou bitvu nad Hollywood bulvárem. Když měl v roce 1939 premiéru film Čaroděj ze země Oz, dostavilo se více než deset tisíc diváků pozdravit Judy Garlandovou a další hrdiny přicházející v kostýmech tohoto pohádkového příběhu.

V roce 1942 přišel, ze strachu před leteckými útoky, zákaz bombastických, světelně výpravných premiér. Po válce byly obnoveny, ovšem podívaných nebyla bůhvíjaká hojnost. Během padesátých a šedesátých let to většinou vyhlíželo tak, že hlasatel pořizoval rozhovor s představiteli filmu a média to sledovala. Celebrity stály ve frontě, aby se dostaly k mikrofonu. Dobře to ukazuje film Zpívání v dešti.

První dojem: euforie

Teď je všechno jinak; 90. léta přinesla radikální změnu. Do příprav byli víc než kdykoliv předtím vtaženi reklamní experti, marketingové strategie došly dalších zdokonalení.

Premiéra Titaniku přilákala v roce 1997 takovou masu zájemců, že byla policie nucena uzavřít několik bloků kolem Hollywood bulváru. V roce 1994, při premiéře snímku o soutěži psích spřežení na Aljašce Iron Will, nechalo studio Walt Disney Co. před kinem El Capitan přikrýt chodník dovezeným sněhem. Odehrály se tu závody polárních psů.

V osmadevadesátém roce byl při premiéře filmu Smrtonosná zbraň 4 rudý koberec natažen přes dvě ulice, ohromná videoobrazovka přenášela příjezdy hostů; zábavu obstarávali ceremoniální bubeníci a tucet akrobatů s meči a oštěpy, kteří zápasili ve stylu bojových her. Všemu vévodil obrovský čínský drak. Herecké hvězdy Mel Gibson a Danny Glover přijely v autu použitém ve filmu a spoluherci se dostavili v policejních vozech za zvuků sirén a blikání výstražných světel.

"Když takovou premiéru zažíváte poprvé, je to neuvěřitelný, euforický zážitek," popsal Jan Svěrák své dojmy při uvedení Tmavomodrého světa v Chinese Theatre. Miloš Forman už to vnímá jako něco, co je potřeba přežít a brát jako zábavný způsob bezplatné návštěvy kina.

Boje o pozice

Celebrity přicházejí na premiéry především proto, aby zůstaly v podvědomí fanoušků - ať už v televizních zprávách, či na stránkách novin a časopisů. Ty, které odmítnou pózovat pro objektivy, jsou přítomnými hlasitě vypískány. Ve hře jsou někdy i tisíce dolarů za jeden jediný záběr - ten totiž může být prodáván po mnoho let. Některé snímky Franka Sinatry, Toma Cruise a dalších, pořízené právě při premiérách, vešly v obecnou známost.

Mezi reportéry se tvrdě bojuje o nejvýhodnější pozice. Organizátoři je rozmisťují za bariéry podle jména, vztahu ke studiu a důležitosti média, které zastupují. První je vždy zástupce televizního pořadu Entertainment Tonight, následován hlasateli z Access Hollywood a E! Entertainment Television. Zástupci těchto tří organizací jsou většinou umístěni na vyvýšené pozice. A pod nimi bojuje o místa dav místních i zahraničních novinářů.

Ubíhající čas během čekání na celebrity tráví reportéři výměnou drbů, vtipů i posměšků na úkor celebrit, často dokonce v jejich doslechu. Někdy se uzavírají sázky o to, kdo z mladých herců bude pod vlivem takříkajíc nedovolených substancí.

Šlapat po slavných jménech 

Filmová honorace kráčí po rudých kobercích, obyčejný fanda se může projít po hollywoodském chodníku slávy Walk of Fame.
Během korejské války a s příchodem televize začal Hollywood ztrácet na významu. Místním obyvatelům se to nelíbilo, a tak přišli v roce 1955 s nápadem: po vzoru impresária Graumana, před jehož Čínským kinem, proslaveným bombastickými filmovými premiérami, jsou v betonu zaznamenány otisky rukou a bot slavných herců, vybudovat svůj chodník slávy. "Úpravy tehdy přišly na jeden a čtvrt milionu dolarů," vzpomíná Johnny Grant, čestný starosta města a současný správce této památky. "Ty úpravy obnášely nový povrch z metrových bloků, vyplněných žulou a hvězdami z bronzu. Původně bylo položeno 2518 hvězd s prázdnými místy pro jména. Dnes už je jich pojmenováno více než 2100 a měsíčně přibývají další dvě. Prvního zápisu se v roce 1958 zúčastnilo osm hereckých hvězd včetně Burta Lancastera a Joanne Woodwardové," vzpomíná Grant.
V roce 1978 byl chodník slávy zaregistrován jako kulturní a historická památka Los Angeles. Za umístění se platí. Není to až tak dlouho, co si herec Tom Selleck pochvaloval: "Tři a půl tisíce dolarů není za nesmrtelnost příliš." Inflace však pracuje tvrdě: dnes už je to deset tisíc dolarů.

Chůze po rudém koberci není žádná procházka růžovým sadem. K tomu, aby si naopak někoho málo známého média vůbec povšimla, se používají různé triky. Například moderátor vychvaluje svého "klienta" či podplacený reportér pokřikem a fotografováním strhne ostatní. Často ovšem nejsou nahrané rozhovory a nasnímané záběry použity, neboť - řečeno hantýrkou mediálních expertů - "neodpovídají demografii stanice či magazínu".

Reportáže, které se nakonec dočkají největší publicity, mají mnohdy s děním na rudém koberci pramálo společného. Při premiéře filmu Ti druzí reportéři napjatě čekali, zda budou čerstvě rozvedení Tom Cruise (producent filmu) a Nicole Kidmanová (hlavní hvězda) spolu ve stejné místnosti. Podobně při premiéře snímku Kód Navajo hlídali, jak se k sobě budou mít Lisa Maria Presleyová a Nicolas Cage.

Marnivost, anebo pilíř?

Ceny za premiérový ceremoniál začínají na hranici kolem čtvrt milionu dolarů. Loni Disney utratil pět milionů za premiéru velkofilmu Pearl Harbour. Konala se na válečné letecké lodi s nukleárním pohonem kotvící v Honolulu. Studio zaplatilo novinářům (leteckou) dopravu a pobyt. Žurnalisté olemovali koberec dlouhý šest set metrů. Údajně šlo o jeden z nejdelších rudých koberců v historii filmových premiér. Letos v červnu studio Sony-Columbia investovalo milion dolarů do premiéry Mužů v černém II. Filmaři si pronajali zábavní park na mořské promenádě v Santa Monice a pozvaní si mohli zadarmo užít jízd na nejrůznějších pouťových atrakcích včetně kolotoče, na němž se ve filmu Podraz vozili Paul Newman a Robert Redford.

Princip slavnostních večerů zůstává od roku 1916 nezměněn; změnily se náplň a náklady. Názory na smysl těchto ceremonií se různí. Pro jedny to jsou předražené tanečky k ještě většímu zbožštění celebrit, které vyšším tržbám u pokladen kin fakticky nepomáhají. Jiní tvrdí, že je slavnostní premiéra téměř stejně důležitá jako samotný film. Spatřují v ní symbol: jednu z mála jistot, která pokračuje v tradicích "starého dobrého" Hollywoodu. Slavnostní premiéra je pro ně jedním z důležitých materiálů, z něhož je utkána tapiserie zábavního průmyslu.

Francouzští herci Jean Reno a Juliette Binocheová na festivalu v Cannes.