Když herci táhnou svou káru dál

Autor knihy Stříbrná paruka Adolf Branald za její stejnojmennou televizní podobu nemůže. Ostatně v očích těch, kdo román neznají, poskytla Branaldovi bezděčné alibi Věra Chytilová v portrétu z cyklu Gen, který o den předcházel pondělnímu závěru seriálu. Ve spisovatelově vyprávění bylo vše, co v adaptaci Stříbrné paruky chybělo: nadsázka, kouzlo, něha, úsměv, opar nostalgie bez plačtivého vzdychání, sebeironie a šarm.
Právě tak režijně, ač šlo "jen" o dokument, byla radost sledovat, jak si Chytilová vyhraje s každým detailem, jak zpověď dramatizuje i odlehčuje, jak nápaditě pracuje s hudbou, archivy, s neposednou kamerou. V tomto sousedství pak uměleji než knižní ilustrace a dávné fotografie vyhlížely právě ukázky ze seriálu.

Dost fádní, prohodila v pátém dílu jedna z postav o představení Paličovy dcery, které hrdinové, členové kočovného divadelního souboru ze sklonku 19. století, právě uváděli. A fádní je to pravé slovo i pro celý seriál. Dokonce, což je paradox, scény z jednotlivých dobových inscenací tu působily moderněji než civilní, tedy mimojevištní život herců samých. Divadelní stylizace totiž postihla beze slov étos jejich údělu: když strhující Boris Rösner hrál Leara, v tomto jediném výstupu byla obsažena podstata osudové oddanosti profesi. Ale sotva herci sestoupili z vesnických jevišťátek do soukromých výjevů, magie zmizela a nastoupily fráze o příslovečné káře, kterou malí služebníci velkého umění táhnou dál.

Stříbrná paruka

ČT 2002

Pětidílný seriál podle knihy Adolfa Branalda.

Scénář Ondřej Vogeltanz
Režie Jan Schmidt
Hrají Boris Rösner, Petra Jungmanová a další
Daň si vybralo už zúžení košaté předlohy na motivy milostně-podnikatelské, jež hercům nabídly jen modelové situace: operetku, zámecké námluvy, idylu Vánoc, vzdychání, zhroucení, smíření. Ale hlavní kámen úrazu přinesla realizace: plochá, bez osobitého vkladu, rámovaná bezcílným popojížděním bryček a malebnými pohledy na malebné rynky, o kašírovaném obrazu požáru nemluvě. Legendární F. L. Věk vyhlížel v téhle konkurenci jako mladistvá, dynamická, dokonce napínavá podívaná. Ze Stříbrné paruky čišela dílem mramorová zatuchlost udílení divadelních Cen Thálie, dílem neobratná ledabylost řemesla, známá z telenovel, kterým ta neskonale školácká macha dodává až nechtěný půvab.

Ale proč Česká televize, sáhne-li už po látce obrozenecké, má ji ještě umrtvovat slabou filmařinou? Jestli seriál Bylo nás pět byl retro hravé a Četnické humoresky retro žánrově vděčné, potřebovala Stříbrná paruka obdobný pevný stylový ráz. Nestalo se. Už kvůli hercům, těm před kamerou i těm z románu, se lítost násobí.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka.

,