Právě tak režijně, ač šlo "jen" o dokument, byla radost sledovat, jak si Chytilová vyhraje s každým detailem, jak zpověď dramatizuje i odlehčuje, jak nápaditě pracuje s hudbou, archivy, s neposednou kamerou. V tomto sousedství pak uměleji než knižní ilustrace a dávné fotografie vyhlížely právě ukázky ze seriálu.
Dost fádní, prohodila v pátém dílu jedna z postav o představení Paličovy dcery, které hrdinové, členové kočovného divadelního souboru ze sklonku 19. století, právě uváděli. A fádní je to pravé slovo i pro celý seriál. Dokonce, což je paradox, scény z jednotlivých dobových inscenací tu působily moderněji než civilní, tedy mimojevištní život herců samých. Divadelní stylizace totiž postihla beze slov étos jejich údělu: když strhující Boris Rösner hrál Leara, v tomto jediném výstupu byla obsažena podstata osudové oddanosti profesi. Ale sotva herci sestoupili z vesnických jevišťátek do soukromých výjevů, magie zmizela a nastoupily fráze o příslovečné káře, kterou malí služebníci velkého umění táhnou dál.
Daň si vybralo už zúžení košaté předlohy na motivy milostně-podnikatelské, jež hercům nabídly jen modelové situace: operetku, zámecké námluvy, idylu Vánoc, vzdychání, zhroucení, smíření. Ale hlavní kámen úrazu přinesla realizace: plochá, bez osobitého vkladu, rámovaná bezcílným popojížděním bryček a malebnými pohledy na malebné rynky, o kašírovaném obrazu požáru nemluvě. Legendární F. L. Věk vyhlížel v téhle konkurenci jako mladistvá, dynamická, dokonce napínavá podívaná. Ze Stříbrné paruky čišela dílem mramorová zatuchlost udílení divadelních Cen Thálie, dílem neobratná ledabylost řemesla, známá z telenovel, kterým ta neskonale školácká macha dodává až nechtěný půvab.
Ale proč Česká televize, sáhne-li už po látce obrozenecké, má ji ještě umrtvovat slabou filmařinou? Jestli seriál Bylo nás pět byl retro hravé a Četnické humoresky retro žánrově vděčné, potřebovala Stříbrná paruka obdobný pevný stylový ráz. Nestalo se. Už kvůli hercům, těm před kamerou i těm z románu, se lítost násobí.
Dost fádní, prohodila v pátém dílu jedna z postav o představení Paličovy dcery, které hrdinové, členové kočovného divadelního souboru ze sklonku 19. století, právě uváděli. A fádní je to pravé slovo i pro celý seriál. Dokonce, což je paradox, scény z jednotlivých dobových inscenací tu působily moderněji než civilní, tedy mimojevištní život herců samých. Divadelní stylizace totiž postihla beze slov étos jejich údělu: když strhující Boris Rösner hrál Leara, v tomto jediném výstupu byla obsažena podstata osudové oddanosti profesi. Ale sotva herci sestoupili z vesnických jevišťátek do soukromých výjevů, magie zmizela a nastoupily fráze o příslovečné káře, kterou malí služebníci velkého umění táhnou dál.
|
Stříbrná paruka | |
|
ČT 2002 | |
|
Pětidílný seriál podle knihy Adolfa Branalda. | |
| Scénář | Ondřej Vogeltanz |
| Režie | Jan Schmidt |
| Hrají | Boris Rösner, Petra Jungmanová a další |
Ale proč Česká televize, sáhne-li už po látce obrozenecké, má ji ještě umrtvovat slabou filmařinou? Jestli seriál Bylo nás pět byl retro hravé a Četnické humoresky retro žánrově vděčné, potřebovala Stříbrná paruka obdobný pevný stylový ráz. Nestalo se. Už kvůli hercům, těm před kamerou i těm z románu, se lítost násobí.
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
 Fotografie ze seriálu Stříbrná paruka. |
