Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdopak to tady všechno režíruje?

  1:00aktualizováno  1:00
Od pozice divadelního dramaturga, tedy toho, kdo čte, vybírá a upravuje texty pro danou scénu, nemusí být daleko k vlastnímu psaní, jak naznačují knižní prvotiny Michala Lázňovského a Radky Denemarkové.

Nakladatelství Karla Kerlického KANT produkuje téměř výhradně obrazové publikace současných českých výtvarníků, mimo jiné fotografa Stanislava Tůmy.

Jeho snímky také ilustrují prozaický debut Michala Lázňovského, který se Kerlický rozhodl vydat, aniž v Povídkách z Prahy a okolí uvedl o autorovi jediné slovo.

Takže nejzákladnější informace: Michal Lázňovský (1947) vystudoval dějiny a teorii divadla na FF UK, působil jako dramaturg v Severomoravském divadle v Šumperku a v Realistickém divadle v Praze.

Od roku 1992 byl redaktorem Českého rozhlasu, posledních pět let je na volné noze, na DAMU vede seminář základů dramaturgie. Za rukopis Povídek z Prahy a okolí získal roku 1999 Cenu Františka Langra.

Radku Denemarkovou (1968) brněnský Petrov na záložce jejího románu A já pořád kdo to tluče naštěstí představuje dostatečně. Absolvovala germanistiku a bohemistiku na FF UK.

Jako lektorka a dramaturgyně spoluutváří repertoár Divadla Na zábradlí. Napsala monografii režiséra Evalda Schorma, k próze Mileny Honzíkové Dopis zmizelému připojila studii o autorce.

Překládá, recenzuje, připravený už má další román (Peníze od Hitlera), pracuje na monografii režiséra Petra Lébla.

Také to dokáže
Desatero povídek Michala Lázňovského zřejmě vznikalo v poměrně dlouhém údobí; některé texty jsou datovány, například Moje bytná (Imaginární portrét) zářím 1987, ani ne čtyřstránkový příspěvek Neviditelný (Vysloveně úterní povídka) má vročení 1988–98.

Nejen datace, nýbrž i povaha Lázňovského povídek naznačují, že do knihy byly sebrány prózy vzniklé až příliš nezávisle na sobě. Jde o příležitostná cvičení člověka, kterému je profesně dáno obcovat s horami textů a on se potom ujišťuje, že i sám svede psát.

Povídky vykazují určitou profesní úroveň, ale dohromady nevytvářejí nic obsahově naléhavého. Několik výstižných evokací atmosféry Prahy (například v Povídce šedesátiprocentní) a přijatelných portrétů osamělců (Moje bytná, Paclt, Povídka archivní), ale zejména hodně konstrukcí, na něž zapomenete, jen co knihu odložíte.

Ačkoliv ten výraz neoblibuji, použiju ho tady, protože vystihuje, co Lázňovského povídkám chybí: nemají koule. Je to zkušené, často takzvaně umělecké – a ještě častěji celé trochu na nic.

Nebýt grafického řešení Otakara Karlase, který citlivě využil malostranských záběrů Stanislava Tůmy (viz fotografova publikace Pražské podhradí, KANT 2003), byl by dojem ještě bezbarvější. Takhle aspoň držíme v ruce publikaci "kafkovského" nádechu.

Ovšem, střízlivě vzato, je to vlastně klamavá reklama, poněvadž texty v knize nemají nic společného s tím, co je na Kafkově díle podstatné, tedy znepokojivost.

Tluče trochu příliš
Román Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče má rovněž vydařený fotografický doprovod, konkrétně snímky Evy Fuky z padesátých let. Minulost, právě i ta z let padesátých, není v románu bez významu.

Druhým doprovodem je doslov Michala Jareše; ten je ovšem dokonale bezpříznakový, tu s náznakem úvahy o divadelnosti světa, jinde s naznačením pochyb nad autorčiným textem, tu s pomýlenou větou: "Však si počkejme na kritiky, kteří se budou pravděpodobně velmi pečlivě snažit vystopovat, kdo je ten a kdo onen v reálných postavách současných herců a režisérů."

Tak přesně k tomu román A já pořád kdo to tluče, máme-li se jím zabývat aspoň trochu seriózně, příčinu nezavdává! Ano, odehrává se v pražském Divadle Pod lupou, kam z německého exilu přijíždí hostovat "legendární režisér" Petr Buch, aby nastudoval novou hru Birgit Stadtherrové.

Jistě, Buch jen za cenu vysílení zmáhá zfanfrnělé herečky a herce, novináři jsou podáni coby senzacechtiví pojídači chlebíčků a vůbec divadelní provoz je nahlížen ironicky. Ale Denemarková si dala dobrý pozor, aby se nikdo moc nepoznal; a když, tak to jsou odkazy natolik interní, že kritikům budou lhostejné.

A druhá, podstatnější věc: z románu je zřejmé, že jestli o něco autorce nejde, tak o to, aby její román byl pouze obrazem pražského divadelního života. Ambice této debutantky jsou nepoměrně vyšší.

Jenže jedním dechem s tím musí být vyslovena věc nejdůležitější: těžko poznat, co tedy má být ústředním tématem románu.

Má být hlavním tématem vztah tvrdě mizantropické dramatičky a její filantropické sestry Johanky, která se o ni stará, a dokonce vychovává její děti? Nebo chtějí být hlavním tématem dějiny, to, že minulost si neodpářeme, kráčí s námi a za námi?

Či snad chce zde být vybudováno theatrum mundi, jež před námi složí obraz světa, v němž nic není tak, jak se na první pohled jeví, a dějiny si jako bezcitný hybatel pohrávají s pravdou a jednotlivými lidskými osudy?

Tomu by odpovídaly kruté parafráze říkanek, jež "interpunkčně" oddělují jednotlivé roviny vyprávění (například Černé oči, jděte spát,/ černé oči, jděte spát,/ však musíte pochcípat,/ stejně musíte pochcípat). A odpovídal by tomu i závěr: v něm prezident republiky vyznamenává "nejvyšším státním vyznamenáním" in memoriam Ralfa Bucha, režisérova otce, za to, že za války zachránil život dvěma židovským dívkám.

Jenže kdoví, jak to bylo, když zachráněné už nežijí? Je však za prokázané, že Ralf Buch v 50. letech coby vyšetřovatel StB krutě týral vězně; to na Hrad již nedolehlo…

Denemarková toho chce do románu dostat opravdu hodně: psychologické ponory, groteskní popisy, filozofii dějin. Ovšem aby nápor postav, situací a z nich vyplývajících požadavků na nevelké ploše svého románu ustála, celé to nějak uspořádala, vypomáhá si zkratkovitými řešeními.

Dějiny jsou vtaženy do přediva příběhu s názorností plakátovacích ploch, zbulvárnění novináři jsou popisováni komunálně, na konci knihy dva z protagonistů zemřou, aby skepse mohla secvaknout své řezáky. Chramst! Denemarková je syta, čtenář však začíná pociťovat chuť na závěrečný chod.

Teď by se měl dostavit režisér a prózu zbavit švů, její prvky hierarchizovat, najít k navršené materii "inscenační" klíč. Nicméně v Radce Denemarkové zdá se být uložen umělecký potenciál, který by si s posunčinou, jíž trochu strádá její prozaická prvotina, mohl v budoucnu poradit.

Literatura (ilustrační foto)

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.