Kdo získá Cenu Jindřicha Chalupeckého?

Porota v brněnském Domě umění ve čtvrtek vyhlásí vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ocenění pro české výtvarníky do pětatřiceti let se od jiných uměleckých (hudebních, filmových, divadelních, ba i literárních) cen v lecčems liší. A to nejen svou menší popularitou. O laureátovi totiž nerozhoduje prodejnost, návštěvnost či "viditelnost" jeho produktů, ale jiné, méně "spočitatelné" faktory. Do výstavního finále se letos dostali Markéta Baňková, Federico Díaz, Lenka Klodová a Markéta Othová. Kdo má největší šanci?

Největším outsiderem je Markéta Baňková. Léta pracuje s internetem, v Brně se představuje i krátkým videoartem. Tahle média nyní "letí" a Baňková na jejich vlně obratně surfuje. Elektronická média používá jako hravou pomůcku k zachycení drobných příběhů a autoreflexivních zápisků. Kéž by nám řekly o světě a o autorce něco víc než jen, že je to docela "cool" být výtvarnou umělkyní! V jejích fulltextových mapách New Yorku se dá nějaký čas zábavně překlikávat, ale podobných projektů je na internetu fůra. Nevýrazné je i nové dokumentárně-výtvarné "puzzle", film složený z triviálních výpovědí autorkou potkaných lidiček. Forma lákavá, obsah fádní.

Rozhodovat se podle mě bude mezi zbylou trojicí. Jestliže porota bude brát v potaz především díla vystavená přímo ve finále, má nejmenší naději Lenka Klodová. Je to jediná česká výtvarnice, jejíž tvorbu můžeme směle označit za feministickou nebo přinejmenším femininní. Proto mě její brněnská instalace Nový způsob výzdoby zklamala. Na místa, kam si muži lepí hanbaté obrázky žen (šatní skříňky, toalety), umístila nahé figuríny v životní velikosti. Jenže tentokrát její interpretace maskulinního světa příliš nefunguje. Sochy krásek mají umírněnou, skoro aseptickou vizáž. Že by zrovna tyhle umělotiny muže tak pobláznily, aby si od nich muži nechali okupovat minimální prostory pro své soukromé věci a potřeby...?

Nejlíp z celé čtveřice se mi jeví práce Federika Díaze. Jeho dvě technologicky značně složité instalace k interakci přivedou i nejméně odvážného návštěvníka. Přinutí ho hlasem a pohybem měnit digitální obrazce, jejichž každá změna je unikátní, nikdy se neopakuje. Není to pouze technicistní záležitost. Těkající tvary můžeme chápat jako poněkud abstraktní záznam našeho těla. Na téhle digitální "malbě" se vlastně podílíme stejnou měrou jako její programátor Díaz. Pro Díazovo vítězství by mělo svědčit i to, že už ve svých jedenatřiceti je "nehasnoucí" hvězdou tuzemského elektronického umění.

Cena Jindřicha Chalupeckého - Finále 2002

Kurátoři Radek Horáček a František Kowolowski. Dům umění města Brna, výstava trvá do 5. ledna 2003.

Nejméně překvapivé by však bylo vítězství Markéty Othové. Často vystavuje v zahraničí, oblíbená je mezi kunsthistoriky, galeristy a v řadách progresivní scény sdružené kolem časopisu Umělec. Navíc je to žena a dosud se stalo pouze jednou, že by Chalupeckého cenu brala zástupkyně něžnějšího pohlaví. Othovou na vítěze také pasoval nejeden výtvarný odborník.

Přitom tvorba Markéty Othové se ve vývoji zarazila už v půli devadesátých let. Autorka se vyjadřuje černobílou fotografií, podle mě až k uzoufání nudně. V Brně ukazuje dvanáct záběrů ženy venčící psa. Scéna se proměňuje pouze pohybem fotografované dvojice. Podobné výrazivo bylo typické kdysi: v opozici k dokumentární a částečně i konceptuální fotografii. Dnes je "fenomén" Othová komplotem umělecky setrvačného, ale marketingově asertivního uvažování autorky a jejích apologetů.

Letos má porota Ceny Jindřicha Chalupeckého poprvé mezinárodní složení. Můj typ: jestliže zahraniční porotci do Brna opravdu dorazí, vyhraje Federico Díaz.