Vedení pařížského festivalu usnulo na vavřínech. V programu se opakují práce nejznámějších tvůrců převážně z velkých západoevropských států a ze Spojených států; jen minimálně se objevuje tvorba současných fotografů ze střední a východní Evropy, Číny či Austrálie. Katalog, tiskové materiály i všechny texty na výstavách jsou jen ve francouzštině.
Lpění na jednom tématu - letos je jím historie - mnohdy neumožňuje ukázat sebekvalitnější díla, která do něj nezapadají. A tak jedinou výraznější novinkou je oficiální propojení Měsíců fotografie v Paříži, Berlíně a ve Vídni (za dva roky mají být zapojeny i Měsíce fotografie v Bratislavě, Moskvě a Římě). To je však zatím značně formální záležitost viditelnější spíše na plakátech a obálce katalogu než v praxi.
Jistota nade vše
Přes všechny výhrady letošní Měsíc fotografie, jehož mnohé výstavy budou otevřeny do začátku příštího roku a některé až do února či března 2005, zahrnuje i důležité expozice.
Patří k nim reprezentativní retrospektivy amerického průkopníka moderní fotografie Alfreda Stieglitze a slavného válečného fotoreportéra Roberta Capy, rekonstrukce legendární výstavy Brava, Cartiera-Bressona a Evanse, která v roce 1935 proběhla v newyorské galerii Julien Levy, precizně sestavená a efektně instalovaná přehlídka okultistických snímků s bizarními záběry různých duchů a levitujících předmětů a lidí, ale také přehlídky vývoje argentinské a italské fotografie nebo výstava pokladů ze sbírky Francouzské společnosti fotografie, jejíž závěr tvoří čtyři nádherné akty Františka Drtikola.
Novější tvorbu představují především menší výstavy v soukromých galeriích - a i mezi nimi převládají práce notoricky známých autorů - Giacomelliho, Horvata, Doisneaua nebo Boubata. Rovněž Pompidouovo centrum předvádí mnohokrát viděné snímky architektury manželů Becherových, kteří jsou navíc hojně zastoupeni na největší festivalové výstavě Stíny času, která probíhá v nedávno otevřeném novém francouzském centru fotografie v budově Jeu de Paume v blízkosti Louvru.
I tato poněkud chaoticky působící přehlídka vývoje fotografické tvorby 20. století, premiérově uvedená loni v londýnské galerii Tate Modern, je sestavena výhradně z děl světoznámých tvůrců Atgeta, Rodčenka, Moholy-Nagyho, Franka, Shermanové, Walla či Goldinové a nepřináší prakticky nic nového.
Kudy jde vývoj
Postavení Paříže jako evropského centra fotografie tak zachraňuje hlavně veletrh Paris Photo. Proběhl předminulý týden, celkově poosmé, v reprezentativních výstavních prostorách přímo pod Louvrem. Jestliže zpočátku byl přijímán s nedůvěrou v sílu evropského trhu s fotografiemi, dnes je považován za nejvýznamnější na světě.
Svého jediného vážnějšího konkurenta, veletrh AIPAD v New Yorku, předčí počtem vystavujících galerií, nakladatelství a knihkupectví, počtem návštěvníků (přicházejí jich desetitisíce) a především důrazem na aktuální tvorbu. Na Paris Photu se sice také prodávají za desetitisíce eur mistrovská díla Man Raye, Kertésze, Sandera či Drtikola, ale přes šedesát procent exponátů tvoří práce žijících autorů. Na letošním veletrhu tak bylo možno získat lepší přehled hlavních tendencí současné tvorby než na paralelním Měsíci fotografie.
Žádný typ fotografie dnes jednoznačně nedominuje. Důležitou pozici si uchovává inscenovaná fotografie nebo rozličné typy velkoformátových snímků ve stylu tzv. Düsseldorfské školy - jde o technicky precizně zobrazené obyčejné ulice, nákupní centra, skladiště, průmyslové krajiny, knihovny nebo lidi. Z této oblasti zaujaly především fascinující barevné fotografie ropných polí od Kanaďana Edwarda Burtynského.
Zatímco klasická humanistická fotoreportáž stále obtížněji hledá publikační možnosti (i na stánku agentury Magnum byla marginálně zastoupena jenom starými zvětšeninami proslulých fotoreportérů z 50. a 60. let), konjunkturu prožívá subjektivní dokument představovaný třeba sarkastickými pohledy na konzumentarismus a globalizaci od Martina Parra i rozličné formy hybridů mezi dokumentární, inscenovanou, portrétní a výtvarnou fotografií, jak je představují například inscenované portréty v různých interiérech od Tiny Barneyové či Erwina Olafa nebo Norfolkovy přízračně působící snímky krajin, v nichž probíhaly válečné boje v Afghánistánu a v Iráku.
Prakticky všichni zmínění autoři invenčně používají barvu a kladou důraz na řemeslnou dokonalost velkých zvětšenin i jejich působivou adjustaci; prakticky se tam neobjevily snímky s technickými chybami vydávanými za tvůrčí záměr, jak to známe z domácích poměrů. Zajímavé rovněž je, že i v době ohromného nástupu digitálních technologií v Paříži stále převládala klasická fotografie a že i většina počítačem upravovaných snímků se obešla bez povrchních efektů.
Za zmínku stojí, že v ostré konkurenci se už podruhé uplatnila Leica Gallery Prague. Kromě děl klasiků české fotografie úspěšně nabízela i práce autorů střední a mladší generace a dokonce i studentů fotografických škol.
