Rumunský spisovatel Petru Cimpoesu přijede za několik dní do Prahy jako host veletrhu Svět knihy asi poněkud zaskočen tím, jak jeho román Simion Výtažník v Česku uspěl. Ironický humor, s nímž glosuje porevoluční proměny a vpád "trháků" ze Západu, je nám skutečně hodně blízký.
Překvapilo vás, že Simion Výtažník je českou knihou roku?
Ano i ne. Ano, překvapuje mě to, nečekal jsem, že by román provinčního spisovatele ze země, která je sama okrajovou provincií Evropy, dokázal přilákat pozornost v zemi s hodnotami tak dobře oceňovanými na mezinárodním trhu kultury - mám na mysli těch několik velkých českých spisovatelů, které jsem četl, počínaje Haškem, Čapkem či Hrabalem po Havla nebo Kunderu. Ne, nepřekvapuje mě to, jelikož postavy mého románu a jejich problémy prostupují východní Evropu od Moskvy po Berlín a od Litvy po Bulharsko či Makedonii. Takže předpokládám, že i v Praze by se našel panelák s výtahem, kam by se mohl uchýlit člověk na znamení protestu proti úpadku světa.
Jak se zdá i z vašeho románu, česká a rumunská porevoluční transformace jsou si v mnohém podobné. Cítíte z vývoje deziluzi?
Politickou situaci v Česku příliš dobře neznám. Ale Česko mělo štěstí, že mělo Havla, Chartu 77, komunistické vůdce formátu takového Dubčeka, kteří se pokusili polidštit to, co se z komunismu polidštit dalo, že mělo vzdělanější dělnickou třídu a zeměpisně blíže k Západu. Rumunsko nic z toho nemělo. Zato mělo tajnou policii Securitate, která měla pod kontrolou vše včetně politických vůdců - a mám za to, že je má pod kontrolou i dnes. Nemůžu říct, že vývoj v Rumunsku po pádu komunismu je pro mě rozčarováním, protože si už nějakých deset let žádné iluze nedělám. Šance Rumunska spočívá v tom, že bylo - navzdory všemu! - přijato do NATO a Evropské unie. Vlastně veškeré naděje se upírají k Bruselu.
Neuvažoval jste někdy o založení Strany nerozhodných jako jeden z hrdinů vašeho románu?
Uvažoval. Ale první, kdo by do ní vstoupil a okamžitě převzal její otěže, by byli bývalí estébáci. Ti mohou být stejně tak dobře rozhodní jako nerozhodní, liberálové jako socialisté, lidovci či konzervativci. Někdejší Rumunská komunistická strana se přeměnila v několik stran - liberální, konzervativní, sociálně demokratickou - a řídí dál zemi. O tom je řeč v jiném mém románu, Christina Domestica, který, doufám, vyjde česky také. Kromě toho Strana nerozhodných přece jen musí v určitou chvíli nějaké rozhodnutí učinit - a tak popřít smysl své existence.
Podobný je nejen vývoj, ale i humor, schopnost sebeironie, smysl pro absurditu. Jak byste rumunský humor charakterizoval vy?
Nemyslím, že existuje ryze "rumunský humor". Humor je obecný rys inteligentních lidí. Za typického představitele rumunského humoru je považován Ion Luca Caragiale, který tvořil ve druhé polovině devatenáctého století a prvních letech století dvacátého. Jenže jeho sžíravý humor s nádechem absurdity je příznačný jen pro jednu část Rumunska, tu jižní. Rumunsko sestává ze tří historických zemí, Sedmihradska, Moldavska a Valašska. O Sedmihraďanech se říká, že nemají rozvinutý smysl pro humor. Moldavané, jako jsem já, mají humor laskavější, shovívavější, sebeironický. Z toho, co jsem četl z české literatury, mám dojem, že český humor je bližší tomu moldavskému. Dobrý voják Švejk je něco jako moldavský našinec. Ale možná se mýlím. Před časem jsem viděl pár českých filmů, například Limonádového Joea, jejichž humor tíhl k absurdnu. U Hrabala zase humor doprovází jakési hlubinné mrazení, studený závan nicoty.
Jaké to je, být rumunským spisovatelem?
Dobré, když má člověk dost peněz. Když ne, je to hotové neštěstí! Já jsem inženýr, psaním se neživím. Donedávna jsem pracoval u petrolejářské společnosti, teď jsem úředníkem státní správy. Aby se dalo v Rumunsku ze psaní vyžít, člověk by musel každoročně vydat knihu, které by se prodalo alespoň 30 000 výtisků. Průměrné náklady jsou ale pod 1000 výtisků, ty nejlepší knihy se vyšplhají sotva na 3000 výtisků. Ajako všude se nejlépe prodávají ne ty nejlepší knihy a ty nejlepší knihy nejsou ty nejprodávanější. Tak to prostě je a nesmíme se proto zlobit.Já píšu jen tehdy, když nemůžu nepsat, nikdo mě k tomu nenutí, a tak si za to, že to dělám, nemohu na nic činit nárok.
Píšete, že Rumuni vyměnili kult Ceaušeska za Boha. Česko je i nadále společností převážně ateistickou. Myslíte, že to plyne z intenzivnější potřeby Rumunů věřit, následovat, oddat se?
Vaše tvrzení bych chtěl trochu odstínit. Já osobně jsem měl jistou náboženskou zkušenost, jíž bych se nemohl nikdy zříct. Ale podle mého názoru v podvědomí mnoha našich takzvaných křesťanů je Bůh jen náhražkou Ceaušeska. Něco jako nebeský správce, který rozděluje statky vezdejšího světa podle toho, kdo se k němu úpěnlivěji nebo hlasitěji modlí. Většina Rumunů se prohlašuje za pravoslavné křesťany, ale pravoslaví odedávna žilo v jiném rytmu než katolictví či protestantství. Rumuni skutečně mají určitou náchylnost k odevzdanosti, fatalismu, jistě se na ní podepsala i několikasetletá turecká okupace rumunských zemí.
Češi, pokud vím, tíhli spíš k reformované církvi - a jejich postoj může být ovlivněn příkladem Martina Luthera, který považuje svůj vztah k Bohu za soukromou věc. Potomci oné prosté ženy, která považovala za správné pro lásku k Bohu přiložit polínko na hranici Jana Husa, jsou dnes, jak vy říkáte, ateisty. Možná je to i důsledek toho, že jste neměli žádného Ceaušeska, takže Bůh nenašel uprázdněné místo, které by obsadil. A pokud jde o ten ateismus, pak mi dovolte brát toto tvrzení s rezervou, alespoň do té doby, než se vymyslí nějaká jednoznačně přijímaná definice Boha. Prozatím mám dojem, že jak ateisté tak věřící užívají jen dílčích a účelových definic - a odkud pramení četná nedorozumění, některá komická, jiná tragická.
Váš román se odehrává ve výškovém paneláku. Myslíte, že lidi nějak poznamenává zkušenost panelákového, vlastně kolektivně prožívaného života?
Můj román si koneckonců klade za cíl zodpovědět otázku: Jak se může člověk bydlící v paneláku stát světcem? Zaprvé, je něco takového vůbec možné? Domnívám se, že ano. Laskavost, trpělivost, úcta k druhým se mohou projevit i tehdy, když bydlíte v mizerném paneláku. Je snazší stát se světcem, uchýlíte-li se někam do jeskyně, do lesa nebo do pouště. O to záslužnější je být neli světcem, tedy alespoň slušným občanem, bydlícím v paneláku. To je jedno z poselství mé knihy. Av tomto smyslu je má kniha optimistická.
Jste inženýr, specializovaný na těžbu ropy. Co vás přivedlo k literatuře?
To přesně nevím, buď za to může vrozená vada, nebo nějaký proradný ďábel či popletený anděl, vržená kostka, která dopadla na hranu a tak už zůstala, anebo prostě má touha komunikovat s ostatními lidmi.
