Asi nejznámější je zrod francouzské Marseillaisy, kterou za Francouzské revoluce zpívali dobrovolníci na cestě z Marseille do Paříže. Tento bojovný pochod patří k nejslavnějším hymnám, ale i mnohé další mají potenciál chytlavého šlágru. O to však právě jde, hymna musí být srozumitelná, zapamatovatelná, vždyť spojuje lidi v celé zemi. A třebaže původ některých hymen sahá relativně hluboko do historie, většina jich byla na státní symbol „povýšena“ v 19., případně ve 20. století, kdy se formovalo národní uvědomění, vznikaly moderní státy a kdy někdejší kolonie začínaly samostatnou existenci.
Tak třeba pokud zlato vybojuje jamajský sprinter Usain Bolt, poslechnou si všichni spolu s ním píseň song Jamaica, Land We Love, který je hymnou od roku 1962, kdy Jamajka získala nezávislost na Velké Británii. Při té příležitosti vznikla zbrusu nová skladba vytvořená společně čtyřmi autory.
Jako italská opera
O něco starší je hymna hostitelské země letošní olympiády, Brazílie. Ve dvacátých letech 19. století ji složil Francisco Manoel da Silva, zakladatel několika hudebně-vzdělávacích institucí v Rio de Janeiru. Už první takty dělají dojem, že autorovi za vzor posloužil některý z italských operních skladatelů, nejspíš Rossini. Na začátku textu je zmíněna řeka Ipiranga, na jejímž břehu roku 1822 vyhlásil princ Dom Pedro, pozdější brazilský císař Pedro I., nezávislost Brazílie na Portugalsku. Inspiraci ohnivými čísly zitalských oper 19. století nezapřou ani některé další latinskoamerické hymny, třeba kolumbijská, kterou zkomponoval Orestes Sindici, tenorista, jenž po Kolumbii cestoval s italskou operní společností.
Sama italská hymna tak trochu připomíná sbory z raných oper Giuseppe Verdiho, nesoucích se na vlně patriotismu, jenž provázel úsilí o sjednocení Itálie. Hudbu nicméně roku 1847 složil Michele Novaro. Slova k pochodové písni Fratelli d’Italia (Bratři Itálie), volající národ do boje, napsal téhož roku tehdy dvacetiletý básník a vlastenec Goffredo Mameli, jenž o dva roky později podlehl zranění, jež mu nešťastnou náhodou způsobil spolubojovník při obraně Římské republiky. Oficiální italskou hymnou se stala až roku 1946, kdy byla Itálie vyhlášena republikou. Do té doby, respektive od konečného sjednocení Itálie v druhé polovině 19. století, se jako hymna používal Marcia Reale (Královský pochod).
Od klasika
Jiný Královský pochod (Marcha Real) je hymnou Španělska. Patří k nejstarším, neboť jako královská hymna slouží od roku 1770. Vyznačuje se však jednou zvláštností, kterou sdílí pouze s několika hymnami na světě – nemá totiž žádná oficiální slova. Příležitostně se ovšem různé texty přidávají. Skladatel tohoto svižného, melodického pochodu není znám, třebaže v minulosti se objevily nepotvrzené domněnky, že by jím mohl být pruský král Fridrich II., sám amatérský hudebník a skladatel.
Na olympiádě bude nejspíš často slyšet čínská hymna – Pochod dobrovolníků. Původně byl ústřední písní vlasteneckého filmu z roku 1935 Děti bouřlivé doby, hymnou se stal roku 1949. Naopak japonská hymna se může pyšnit slovy pocházejícími až z 10. století. Neznámý básník přeje dlouhý život císaři. Melodie k nim byla dodána roku 1880.
Zajímavý původ má německá hymna. Autorem slavnostně důstojné melodie je totiž Joseph Haydn, který ji původně složil pro císaře Františka II. Použil ji také v jednom ze svých kvartetů, přezdívaném Císařský. Text k Písni Němců (Das Lied der Deutschen) napsal roku 1841 básník August Heinrich Hoffmann von Fallersleben, který první sloku začal slovy Deutschland, Deutschland über alles (Německo nade vše). Žádoucí byla pro něj oddanost vysněnému jednotnému Německu, nikoli rozdrobeným státním útvarům. Dnes se zpívá pouze třetí sloka, začínající slovy Einigkeit und Recht und Freiheit für das deutsche Vaterland (Jednota, právo a svoboda pro německou vlast). Oficiální hymnou se stala až roku 1922 v době Výmarské republiky, předtím byla hymnou Rakousko-Uherska. Po válce ji časem přijala i Německá spolková republika, kdežto někdejší NDR používala až do sjednocení Německa vlastní hymnu od Hannse Eislera.
Jímavé melodie
Pokud nějaká hymna v sobě geniálně kombinuje jednoduchost, sdělnost a výraznost, tak britská God Save the Queen (nebo King). Názory na její původ se různí, patrně sahá do 17. století. Na popularitě získala roku 1745, kdy s pomocí Skotů táhl na Londýn Charles Edward zrodu Stuartovců, jenž si činil nárok na anglický trůn. Lidé tedy zpívali, nechť bůh ochraňuje krále Jiřího II. A píseň se stala univerzální. Dokonce sloužila (s jinými texty) jako oficiální i neoficiální hymna dalších států. Včetně USA, než roku 1931 americký Kongres ustanovil jako hymnu píseň The Star-Spangled Banner, jež vznikla za války s Velkou Británií roku 1814.
Do začátku šedesátých let 20. století používalo melodii k God Save the Queen i Švýcarsko, které pak přijalo jako hymnu Švýcarský žalm. Autorem je cisterciácký mnich Alberich Zwyssig, který žil v 19. století. Klidná, jímavá melodie jako by se představě hymny téměř vymykala.
Lyrickým kontrastem k rázným, pochmurným či vzletným pochodům i pateticky vzepjatým skladbám je ostatně i česká hymna Kde domov můj. Tak ať v Riu zní co nejčastěji.
