Francine Proseová

Francine Proseová | foto: Dan Materna, MF DNES

Kavárna v Terezíně? Zvrácenost, míní Proseová

  • 6
Česky jí zatím vyšla jediná kniha Lovci a sběračky plodů, ale nezapadla. Americká spisovatelka Francine Proseová (1947) v ní zábavně popsala pocity žen zhrzených i výbojných.

Uznávaná prozaička a kritička se nedávno stala předsedkyní amerického PEN klubu.

V prózách jako Modrý anděl, Lovci a sběračky plodů nebo Prohlídka pekel s průvodcem si nezřídka utahujete z přehnané politické korektnosti – a teď jste předsedkyní PEN klubu. Jak to jde dohromady?
Nazvala bych to přirozeným vývojem. Od 11. září pracuje americký PEN klub poměrně usilovně na svobodě slova a projevu, protože jsme zaznamenali několik omezení, a politická korektnost přece v zásadě znamená totéž: nemůžete říci to či ono a dovoleno je jen málo – podivné eufemismy, které jazyk zkreslují a ničí. Stále brojím proti politické korektnosti, třebaže je to někdy těžké – původně to byl totiž termín, který používali pravicoví autoři, když chtěli kritizovat liberální akademiky, a občas to může vyznít, jako že sympatizuji s pravičáky. Čechům nemusím zdůrazňovat, že represe se objevují jak zleva, tak zprava, a musíme si proto všichni dávat velký pozor, kdo nám nařizuje, co se smí a co nesmí říkat. A druhý problém s politickou korektností spočívá v tom, že si nikdy nejsem jistá, zda změna slovníku odráží skutečné změny v myšlení – prostě se mi zdá, že v mnoha případech se spíš dá hovořit o pokrytectví.

Určité profese však s politicky nekorektním jazykem přímo pracují…
Samozřejmě, že politicky nekorektní slovník je příznačný hlavně pro sportovní komentátory a pro rap. V této souvislosti se mi vybavuje vynikající rozhovor s jedním hudebníkem, který na otázku stran svého jazyka odpověděl, že pokud se změní podmínky, z nichž takový jazyk vychází, změní se i sám jazyk, což je podle mě naprostá pravda.

A co Borat?
Borata zbožňuji ani ne proto, že si dělá legraci z politické korektnosti, ale že odhaluje ještě něco jiného, a sice jakousi stádnost lidského chování, kdy člověk slepě následuje vůdce nebo dav. Jako třeba když zpíval jednu údajně lidovou píseň, jejíž refrén zněl „Hoďte Žida do studny“, a obecenstvo se k němu nadšeně přidalo.

Napsala jste také knihu o devíti múzách, tedy ženách, které ovlivnily mužské umělce. To jste nenarazila ani na jeden příklad mužské múzy?
Hledaly by se jen těžko – byla tu jedna či vlastně jeden, o kterém jsem uvažovala, a sice milenec Karen Blixenové (pseudonym Isak Dinesen). Ale já jsem spíš chtěla vyprávět příběhy žen, které žily ve stínu mnohem slavnějších mužů. Od malé Alice, která byla inspirací pro Carrollovu Alenku v kraji divů, přes Elizabeth Siddalovou, prerafaelitskou modelku – když zemřela, Dante Gabriel Rosetti, který ji po celý život zneužíval, pocítil takovou vinu, že za ní do hrobu hodil na rakev jediný rukopis svých básní, ale za deset let si to rozmyslel a nechal si ho vykopat – až po Yoko Ono, kterou chápu skoro jako antimúzu.

V Lovcích a sběračkách plodů si střílíte i z některých extrémnějších projevů hnutí new age, které poslední dobou sílí i ve střední Evropě. Jak je tomu dnes ve Státech?
Myslím, že v Americe je už new age na ústupu, nicméně pořád se o něm píše. Například v periodiku Times se nedávno objevil článek o cestování ve stylu new age, což pořád znamená Machu Picchu nebo Arizonu, kde se prý cítí ony vibrace. Jeden věhlasný institut new age je nedaleko našeho domu na venkově a každé léto pořádá kolem tří set kurzů na téma, jak najít vnitřní klid. Čili hlad po podobné spiritualitě je tu stále, čím méně lidí ve Státech vyznává organizované náboženství, tím víc se jich přidává k new age.

Vaše novelka Prohlídka pekel s průvodcem je zasazena do Prahy a Terezína 90. let. Zakládá se na osobní zkušenosti?
Ano, když jsem u vás byla v roce 1994 poprvé, učila jsem na pražské letní škole tvůrčího psaní, a vyslechla jsem si následující historku. Studenti jednoho kurzu podnikli společnou výpravu do Terezína, během níž se ustavičně dohadovali o stejně hloupých věcech, o jakých se dohadovali ve třídě – čí povídka je lepší. A najednou se ocitli na místě bývalého koncentračního tábora, ale nepřestali rozebírat svá ega. Navíc je přímo v Terezíně kavárna, což mi přišlo až zvrácené – dát si tam něco k snědku. V té novelce nepíšu ani tak o holokaustu, protože psát o holokaustu je podle mě skoro nemožné, ale o tom, jak naše kultura zachází s holokaustem v současnosti, jak se z památníků holokaustu může stát až sentimentální kýč.

V posledních letech přišla Amerika o řadu vynikajících autorů: o Arthura Millera, Saula Bellowa, Chaima Potoka, Williama Styrona, Kurta Vonneguta...
Kurt Vonnegut – to byla opravdu veliká ztráta, protože stále něco představoval: pořád byl duchem 60. let, který nikdy tak úplně nevymizel, velice ostře vystupoval proti válce v Iráku a bez přestání psal jak o cenzuře, tak o skutečném vlastenectví, které porovnával s pseudovlastenectvím zastoupeným hlavně bushovskou rétorikou. A další velkou ranou byla smrt Susan Sontagové – zůstalo tu po ní prázdno, protože patřila k opravdovým intelektuálům v evropském slova smyslu, její místo jen tak někdo nenahradí.

Ve vaší poslední knize Číst jako spisovatel máte seznam děl, která by si měl každý okamžitě přečíst. S výjimkou Franze Kafky, což je navíc sporný případ, tam však nefiguruje ani jeden český spisovatel. Proč?
Je to takový zvláštní seznam. Neměla jsem v úmyslu připojit bibliografii, ale nakladatel mi oznámil, že čtenáři mají seznamy rádi. Nicméně nesepsala jsem seznam svých nejoblíbenějších autorů, kde by se určitě objevili Kundera a Hrabal, ale najala jsem si pomocnou sílu, aby vytvořila seznam titulů, o kterých se v dané knize zmiňuji nejčastěji – prostě titulů, v nichž jsem našla užitečné příklady jevů, které rozebírám. Takže je to vlastně seznam knih, z nichž jsem čerpala materiál.