Tenorista Jonas Kaufmann vystoupil 8. ledna za doprovodu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v Obecním domě v Praze. | foto: Stanislav Zbyněk, ČTK

Cítím ve frázích sebevražedné úmysly, popisuje Kaufmann Zimní cestu

  • 0
Světový tenorista německého původu Jonas Kaufmann se vrací. Tentokrát nikoli s áriemi, ale s cyklem čtyřiadvaceti písní Zimní cesta, jejž napsal slavný romantik devatenáctého století Franz Schubert.

Už dvakrát zazářil v pražském Obecním domě na operních galavečerech s orchestrem. Zítra se německá tenorová hvězda Jonas Kaufmann představí jinak: na stejném pódiu stráví sedmdesát minut pouze s klavíristou Helmutem Deutschem.

Oba tu vystoupí v rámci turné, na němž provádějí Schubertovo zhudebnění básní Wilhelma Müllera, které už dříve natočili i na CD. Z Prahy pojedou do Moskvy, poté se zastaví ještě v milánské La Scale. I tam budou vyprávět příběh osamělé bytosti, vtělený do čtyřiadvaceti písní prostoupených smutkem, jímavými melodiemi a zvláštními podobenstvími.

Co podle vás Schubert skryl za příběh poutníka, jenž v Zimní cestě bloudí mrazivou krajinou?
Myslím, že touhu po smrti. V některých frázích spatřuji jednoznačné narážky na jeho sebevražedné úmysly. Proč jsou třeba v písni Krčma všechny pokoje v hostinci neboli všechny hroby na hřbitově obsazené? Protože kdo spáchal sebevraždu, nemohl být tehdy pochován mezi ostatními křesťany. A když v písni Odvahu! poutník říká, že není Bůh na zemi, a tudíž jsme my sami bozi, má to rovněž symbolický význam. Když se Bůh nade mnou neslituje a nenechá mne umrznout, mám právo se sám stát Bohem a ukončit svůj život.

Může takové pochmurné téma oslovit dnešního posluchače?
Rozhodně. Sice se na nás denně snášejí děsivé zprávy, takže jsme o něco otrlejší, než bývali Schubertovi současníci, ale přesto je tento cyklus oblíben a žádán. Myslím, že Zimní cesta může mít katarzní účinky, podobně jako řecké drama. Emocionální zážitek očistí duši. Dokonce i my interpreti jsme pokaždé vtaženi do citového víru těchto písní. Na mne působí až meditativně - natolik jasně a prostě Schubert vystihl hlubiny duše.

Co obnáší nastudovat rozsáhlé jednolité dílo, které navíc před vámi zpívali jiní velcí pěvci?
Člověk by se neměl snažit jít ve stopách slavných interpretů ani se nechat ovlivnit sebeznámějšími nahrávkami. Neznamená to však, že by je neměl poslouchat. Může se přitom naučit spoustu věcí technických i stylových. Ale něco skutečně individuálního může zpěvák stvořit pouze tehdy, jestliže následuje vlastní instinkt. Musí být věrný sám sobě.

Ovlivňuje nějak vaši interpretaci pianista?
K nejkrásnějším zkušenostem mé kariéry patří právě spolupráce s Helmutem Deutschem. Známe se přes dvacet let, byl jedním z mých profesorů na škole a ze vztahu učitel-žák se zrodilo umělecké partnerství. Je to pro mne štěstí lidské i hudební.

Zpěvák a pianista se přirozeně ovlivňují, ale v našem případě nejde o žádnou dohodu předem, vše se děje spontánně a instinktivně v okamžiku muzicírování. A to je to nejlepší, co se mi jakožto interpretovi písní může přihodit.

Schubert vymýšlel nádherné melodie. Proč se podle vás neprosadil v opeře?
Myslím, že písně mu byly citově i kompozičně bližší. Postupně sice byly některé jeho opery doceněny, ale pakliže zůstávají ve stínu, tak to jen potvrzuje genialitu písní.

Zimní cesta i další cykly se občas provádějí scénicky. Chtěl byste v takovém představení účinkovat?
Po jevištním projektu nijak zvlášť netoužím. Muselo by jít o zcela mimořádnou koncepci, aby mne zlákala. V principu se však domnívám, že žádná inscenace nemůže být tak mnohotvárná, jako jsou obrazy a asociace, které Zimní cesta vyvolává v posluchačově mysli. A je otázka, jestli by scénické ztvárnění divákovu fantazii naopak neomezilo.