Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěla jsem napsat příběh velké lásky za okolností, které ji neumožňují

  16:59aktualizováno  16:59
Román Porodní bába finské autorky Katji Kettu (1978) vzbudil ve světě senzaci. Drsnou i groteskní formou hovoří o jednom ze severských tabu: spolupráce Finska s nacisty za druhé světové války.

Katja Kettu | foto: Argo

Katja Kettu pochází ze severofinského města Rovaniemi a do rodného Laponska zasadila i tento příběh, který právě vychází v českém překladu v nakladatelství Argo. Ústředním motivem knihy je milostný vztah nevzhledné a prosté finské porodní báby a nacistického důstojníka Johannese Angelhursta za doby laponské války.

Porodní bába

V románu se mísí lyrické milostné pasáže s krutými popisy válečných hrůz, krása a ošklivost tu stojí neustále vedle sebe, prvky magického realismu, ironie a až groteskního humoru se střídají s civilními zápisky špiónů. Zatímco hlavní poselství knihy – a to víra lidskost a zachování důstojnosti za každých okolností, jsou přítomné mezi každým řádkem.

Román Porodní bába se odehrává mezi lety 1944-45 za probíhající laponské války v oblasti Pečenga na severu dnešního Finska, Norska a Ruska. Co vás vedlo k tomu psát právě o tomto tématu?
Ve Finsku, když se mluví o válce, zmiňuje se obvykle zimní nebo pokračovací válka, ale o tom, co se dělo v Laponsku slyšíte velmi zřídka. Když jsem se přestěhovala z Rovaniemi na jih, doslova mě šokovalo, kolik lidí nemělo ani ponětí o tom, že celá vojenská obrana v Laponsku byla dána k dispozici Němcům, nebo že poté, co se situace obrátila, bylo celé Laponsko vypáleno, evakuováno přes 17 tisíc lidí a neskutečné množství dobytka. Tahle nevědomost je přitom zvláštní právě z toho hlediska, že laponská válka zasáhla do velké míry civilní obyvatelstvo. Chtěla jsem toto téma připomenout i jinde než v Laponsku – tam se dodnes najdou starci pamětníci, kteří čas od času nabízejí německým turistům sirky a ptají se jich, jestli si nechtějí zase něco zapálit. Dodnes je to tam velmi palčivé téma finské historie – každý rád mluví o tom, jak se který soused bratříčkoval s Němci, ale nikdo rád nepřizná, že to sám dělal.

Skrývá se za zrodem této knihy nějaký konkrétní příběh?
Je to spíš sled příběhů. Téma jsem nosila v hlavě dlouho. V dětství jsme si hrávali na zbytcích rozpadlých německých opevnění, oba moji dědové bojovali na frontě a vyslechla jsem od nich spoustu historek, po babičce se zase dochovaly dopisy z doby pokračovací války. Opravdovým spouštěčem se ale stala nedávná výprava do Laponska s mým tehdejším přítelem. Ztratili jsme mapu, a ztratili se tak i my. Byla nám zima, takže když jsme narazili na opuštěnou chatu, vlezli jsme do ní oknem. A to je ta chata Mrtvého muže z knihy. Má svůj reálný předobraz. Byl to nepopsatelný zážitek: jako by se čas zastavil a my se ocitli v úplně jiné době, na stole ležel nějaký deník psaný v norštině, nic jsem z něj nerozuměla, ale tehdy se mi v hlavě začal odvíjet příběh Porodní báby a už po cestě domů jsem začala s psaním. Současně jsem chtěla napsat příběh velké lásky za okolností, které ji prakticky neumožňují.

Katja Kettu

Katja Kettu

Láska a válka – do takové látky je odvážné se pustit, autor se musí mít na pozoru, aby nesklouzl ke klišé a zbytečnému patosu.
To jistě. Mě zpočátku hrozně rozčiloval přístup některých lidí, slýchala jsem něco v tom smyslu „aha, tak holka se rozhodla psát o válce, co o tom asi může vědět“. Fungovalo to ale spíš jako impuls k tomu, abych si dala záležet a ukázala, že to jde. Chtěla jsem napsat příběh o lásce za krajní situace a tou válka je. Fascinují mě osudy žen, které po uzavření míru s Ruskem odešly s Němci. Když se pak po válce některé vrátily, byly umístěny do internačního tábora na ostrově Hanko a obviňovány z vyzvědačství a vlastizrady. Přitom to, čím se provinily, nebylo nic jiného než láska. Uprostřed vší té krutosti a špíny divoký, bezpodmínečný cit – a takový zažívá hlavní hrdinka a Johannes. Chtěla jsem vyobrazit takovou situaci, kdy se dva lidé potkají, zamilují se do sebe a neohlíží se na okolnosti, na minulost, na své povinnosti nebo ideologie, ani na své nedokonalosti nebo slabosti a přistupují k sobě jako člověk k člověku a jsou ochotni pro ten společný cit riskovat úplně všechno. Láska je dar, ale chce to odvahu se jí zplna oddat.

Proč jste zvolila pro hlavní hrdinku zrovna povolání porodní báby?
Chtěla jsem takovou ženskou postavu, která měla možnost proniknout na různá místa, což pro ženy v té době rozhodně nebyla ještě samozřejmá věc. Kladla jsem si otázky jako: co kdyby mohla provádět strašlivé věci a nikdo ji za to netrestal? Ba co víc, co kdyby ty věci byly dovolené, nebo dokonce podporované? Co je to za člověka, který je provádí? Plní pouze rozkazy? Má na výběr? Hrdinka románu stojí od dětství na okraji společnosti, nadávají jí do rudého bastarda kvůli tomu, že její otec byl za občanské války přívrženec rudých. Zároveň v sobě odhalí dar léčit, od porodní báby Aune se naučí tajům bylin, zaříkávadlům a podobně. V ostatních její odlišnost budí strach, ji naopak toto outsiderství posílí, dodá jí odvahu pustit se vlastní cestou, protože nemá co ztratit a je jí v podstatě jedno, co si kdo myslí. Řídí se instinkty a jedná svéhlavě.

Často se v souvislosti s Porodní bábou objevuje pojem historický román. Jak jste k látce přistupovala vy?
Jsou autoři, kteří tvrdí, že by se mělo psát jen o současnosti, já si to nemyslím. I když píšu o historii, píšu to z hlediska současných morálních hodnot. Kniha má silný faktografický základ, většina událostí se někdy někde stala, ale zbytek je fikce, autor si vždy něco přimyslí, propojí vše do určitého sledu. Samozřejmě jsem strávila hodiny a hodiny v nejrůznějších archivech, pročítala dobové dokumenty, dopisy a promlouvala s pamětníky, ale čistě za historickou literaturu bych knihu neoznačila. Vím, že i v knihkupectvích měli potíže s tím, do kterého úseku ji zařadit, jedna z možností prý dokonce byla „Cestování Laponskem“. Práce se zdroji byla nicméně velmi náročná, mnoho dobových záznamů bylo zničeno, mnoho věcí se ani nikdy nezaznamenalo, v tom případě mi hodně pomohla svědectví žen, které buď prošly vězeňským táborem, nebo se nějak zapletly s Němci. Pro většinu těch žen je to dodnes tabu, cejch, který si s sebou nesou, a přimět je o tom promluvit stálo hodně úsilí a času. Ale vyplatilo se to. Jsou to neskutečně silné příběhy.

Katja Kettu

Katja Kettu

Jazyk, kterým je Porodní bába napsaná, je výjimečný hned v několika ohledech – je expresivní, místy až drsný, dialogy jsou v nářečí a také jste použila mnoho slov, která se nikdy dříve v psaném textu nevyskytla. To všechno jsou pro překladatele velké výzvy. Nebála jste se, že při překladu do jiného jazyka vznikne docela jiná kniha?
Pochopitelně vím, že některé jazykové nebo stylistické jevy v knize nejsou zcela přenosné. FILI, společnost pro finskou literaturu uspořádala pro překladatele z různých jazyků čtyřdenní seminář, kde jsme společně narazili na spoustu oříšků, které bylo nutno vyřešit. Například nářečí bylo v některých jazycích možné nahradit existujícím nářečím daného jazykového prostředí, ve většině případů to ale nefunguje, a tak ho překladatelé nahradili mluvenou formou. Ten seminář byl hodně zajímavý i pro mě jako autora a vůbec spolupráce s překladateli – čtou totiž dílo velmi detailně, dívají se na text z jiného úhlu, pozastavují nad věcmi, které mi vůbec nepřišly na mysl. Pořádně jsem se při tom zapotila. Nicméně si myslím, že překladatelská ocenění v Norsku, Lotyšsku nebo v Německu svědčí o tom, že překladatelé odvedli skvělou práci.

Na podzim má premiéru filmové zpracování Porodní báby. Ujalo se ho největší filmové studio ve Finsku Solar Films a režisér, který mimo jiné režíroval film Očista na motivy románu Sofi Oksanenové. Jaký je váš postoj k filmu Porodní bába?
Do příprav filmu jsem byla zapojená od začátku. Spolupracovali jsme s režisérem Anttim J. Jokinenem na scénáři. Předně mám radost, že je příběh zfilmován, také že se na filmu podílí jedni z nejlepších finských filmařských odborníků a herců, jako je Elina Knihtilä nebo Tommi Korpela. A obrovskou radost mám nedávného z ocenění na filmovém festivalu v Šanghaji, kde Krista Kosonen obdržela cenu za nejlepší ženský výkon v hlavní roli. Na uvedení filmu se velmi těším a doufám, že jej budou mít možnost zhlédnout i čeští diváci.

Porodní bába je vaší třetí knihou a ve Finsku vyšla už v roce 2011. Na čem jste pracovala od té doby a co je aktuálně, abych tak řekla, na vašem pracovním stole?
Na knize jsem pracovala v Sammatti v bývalém sídle Eevy Joenpeltové, které nyní slouží jako rezidence pro autory WSOY. Po dopsání se spustil koloběh čtení a rozhovorů do novin, začala se plánovat divadelní inscenace a pozvolna i film. Práci na divadelním představení bylo velmi zajímavé sledovat, jsem ráda, že se toho ujalo divadlo v Oulu, protože myslím, že právě na severu dokážou plně docenit látku a texty, které se tamních krajů dotýkají. S dramaturgyní Paulou Salminenovou jsme se několikrát sešly, konzultovaly a spolupracovaly na scénáři, pro dramatizaci samotnou jsem jí ale nechala volné ruce, protože jsem věřila jejímu odbornému úsudku a zkušenostem. Představení sklidilo pozitivní reakce.
Kromě toho jsme také představovali překlady Porodní báby v různých zemích. Čas od času jsem koncertovali s mojí rockovou kapelou. Před nedávnem jsem dokončila svůj poslední román Noční motýl (Yöperhonen), který vychází na podzim. A poslední projekt, na kterém pracuji společně s fotografkou Meeri Koutaniemenovou a novinářkou Marií Seppäläovou odstartoval vloni v létě. Vypravily jsme se po stopách finských emigrantů do Severní Ameriky. V Minnesotě, Michiganu a Wisconsinu totiž žijí potomci finských přistěhovalců, kteří se namíchali s Indiány, proto si říkají Findiáni. Půjde především o dokument doprovázený skvělými fotografiemi, které pořídila členka našeho tříčlenného týmu právě loňského léta v Americe. Kniha vyjde u WSOY na jaře 2016.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.