A otěhotní, čímž se pro spoluobčany stane nenáviděnou ruskou děvkou, jeden jí dokonce uštípne kus jazyka. Oněmělá rozzuřená dívka uprchne na lyžích po sobí stezce, jež nerespektuje hranice, z rodné země do Sovětského svazu. Jelikož se píše rok 1937, místo šťastného života, který jí slíbil milenec, skončí na dalekém severu ve Vorkutě, v jednom z pracovních táborů gulagu. Odsouzená na pětadvacet let.
MůraAutorka: Katja Kettu Nakladatelství: Argo Překlad: Lenka Fárová 384 stran, 348 korun |
To je výchozí situace strhujícího a v mnohém šokujícího románu, těžícího z ruské historie, již snad nejlépe charakterizují dva citáty. Jednak trpká anekdota: „Proč Lenin chodil v polobotkách, ale Stalin ve vysokých botách? Za Lenina bylo Rusko v blátě jen po kotníky.“ A jednak poučení, jež v druhé dějové linii, odehrávající se v roce 2015 ve vsi Lavra, poskytne příslušník policejního sboru mladé Fince, která přijela na výzvu svého – mezitím zavražděného – otce: „Tady nikdo nechce vzpomínat. Rusko je země, ve který má zapomínání dlouhou tradici a zatajování je největší ctnost v životě.“
Líčení poměrů v gulagu v podstatě nerozšiřuje poznatky, které máme: hlad, dřina, masové umírání, znásilňování, mafie kriminálníků terorizující politické vězně. Přesto autorka dokáže ještě vyděsit – třeba okamžikem, kdy hrdinka pocítí první porodní stahy při závalu v uhelném dole, kam ji poslali pracovat. Přežije to, a jak se později ukáže, přežije i synek, jehož vnučkou je Finka uvázlá v marijské vesnici Lavře.
Obálka románu Můra
Marijové jsou ugrofinskou národnostní menšinou žijící v Povolží a pozoruhodně si dodnes zachovali své pohanské polyteistické náboženství včetně krvavých obětí zvířat. Kettu s jejich vírou a zvyklostmi pracuje vskutku mistrně.
Můra, psaná naléhavým a syrovým jazykem, je velkým románem lásky, přátelství, nenávisti a zrady, plným skvěle vytvořených postav, jako jsou táborová lékařka a narkomanka, vorkutský šaman, vězeň a posléze plukovník KGB. A především ruský prezident s tajemným původem, jenž se zhlédl v praktikách cara Ivana Hrozného a jehož příběh tvoří třetí linii knihy: o moci a jejím zneužívání.
Když se v závěru všechny tři linie propojí, čtenář zavře knihu s určitou úlevou, že ta hrůza končí. Ale ví, že na ni stejně nikdy nezapomene.
