Příběh romského zaříkávače koní popisuje cestu od uherského širokého Dunaje do císařské Vídně a dál na sever. Cestu chlapce, který byl jiný než ostatní děti. Z chlapce se stal muž a jeho nová rodina se usadila pod zubem buchlovského hradu. Je to vlastně taková pohádka pro dospělé, legenda o krásném člověku.
"Valná část příběhu mi prostě vklouzla před lety do hlavy. Někdy mám dojem, že si Gabriel tu knihu vlastně vycigánil sám, jak se říká tady u nás. Pravdou je, že obsahuje řadu historek, které mi někdo vyprávěl, především ty o koních, a nějak mi cestou uvízly v mozku," vysvětluje Dubská.
Koňští handlíři
S romským vyprávěním se setkávala často, už před třinácti lety totiž jako úspěšná podnikatelka založila první soukromý nadační fond Verda pro podporu nadaných romských dětí. I když to v knize doslova není, zdá se, že kořeny hlavního hrdiny vyrůstají ze skupiny kočovných olašských Romů, kteří ještě za císaře pána handlovali s koňmi. Ostatně pasáže o nich patří k těm nejpovedenějším.
Nejde však o žádný historický popis a fakt, že hlavním hrdinou je Rom, nemusí čtenáři vnímat jako to nejpodstatnější. "Je to především příběh o člověku, který je jiný. Jak jsem si už ověřila, našli se v něm i lidé, kteří s Romy nemají vůbec nic společného. Ale rodina mojí matky pochází z kraje pod Buchlovem a traduje se, že přišla odněkud z Balkánu, prapradědeček obchodoval s koňmi a jmenoval se Gabriel," prozrazuje autorka. Vyprávění končí v polovině dvacátého století, chvíli před tím, než Romy, podobně jako Židy, postihla jedna z nejstrašnějších ran osudu.
Od kurníku a brambor
Podstatná část příběhu se odehrává na Slovácku, a není tedy divu, že hodně úsilí stálo Dubskou vybrousit správně místní dialekt, který se liší co dvě vesnice. I když s ním má po svém odchodu z Brna do hor bohaté zkušenosti. "Stěhování na samotu u lesa bylo výsledkem postávání na velké životní křižovatce. Kdyby mi někdo ještě před pěti lety řekl, že já, původně velmi společenský člověk, si budu libovat v izolaci na kopci, tak bych mu nevěřila," směje se.
A snad i chápe, proč není první spisovatelkou, která uslyšela volání Bílých Karpat. "Protože tyhle hory volají opravdu mocně a nahlas. Je to velmi silný kraj, plný až baladických příběhů, které s radostí sbírám. A dává svým obyvatelům občas hodně zabrat," dodává.
Zatím prý svého rozhodnutí nelitovala, kdyby ho nebylo, Člověk Gabriel by asi nevznikl. "Zatím se mi tady daří spojovat duševní a fyzickou práci, i když moje maminka někdy naříká, že k čemu mi je to akademické vzdělání, když jsem nakonec skončila u čištění kurníku a okopávání brambor. Ale u téhle činnosti se opravdu skvěle přemýšlí a vymýšlí," uzavírá spisovatelka.