Mladý a starý Jan Werich podle Karla Šmída

Mladý a starý Jan Werich podle Karla Šmída | foto: Archiv Karla Šmída

Kreslil Wericha i Gabina, letos by Karel Šmíd oslavil sto let

  • 0
Týden co týden kreslil Karel Šmíd karikatury slavných osobností pro časopis Svět v obrazech. Uznávaný výtvarník se věnoval také hudbě, sbíral lidové písně, a dokonce sám skládal. O malířův odkaz se nyní stará jeho syn.

Letos před Vánocemi uplynulo sto let od narození malíře a karikaturisty Karla Šmída, příští rok v březnu to bude třicet let od jeho úmrtí. Šmíd se proslavil hlavně svými karikaturami. Kreslil do týdeníku My, později třeba do legendárního Čtení pod lavicí nebo Tvorby.

Od roku 1978 až do jeho smrti v roce 1985 doprovázely Šmídovy kresby pravidelný sloupek s výročím v týdeníku Svět v obrazech. „To bylo skutečně týden co týden. Akorát když už později marodil, tak za něj občas někdo zaskočil,“ vzpomíná jeho syn, rovněž Karel, novinář a publicista, který se o otcův odkaz nyní stará. Už roku 1989 například vydal výběr jeho karikatur pod názvem Jak jsem je viděl. A viděl kdekoho. Na stránkách časopisu ztvárnil Charlieho Chaplina, Jeana Gabina i Edith Piaf. Z tuzemských osobností potom třeba Jana Wericha, Otto Gutfreunda, bratry Čapkovy nebo Václava Čtvrtka. „S leckým se potkal osobně, a když ne, tak vycházel z fotek, z televize. Ale výtvarníky znal snad všechny,“ vypráví Šmíd mladší.

Jeho otec byl vpravdě všestranným tvůrcem. Kromě karikatur samozřejmě maloval a jeho obrazy ve stylu kubismu by bez uzardění mohly viset třeba vedle děl Václava Špály. Vedle toho byl také hudebníkem a skladatelem. „Skládání se věnoval hlavně v mládí. Nádherně taky hrál na harmoniku a na klavír a zpíval. Po jižních Čechách a Šumavě si zaznamenával lidové písničky a různé odrhovačky, takže s bráchou jsme to jako kluci všechno uměli,“ vzpomíná Karel Šmíd.

Výtvarník Karel Šmíd v roce 1979

Jeho otec i matka měli buržoazní původ, otec přesto v roce 1946 vstoupil do strany. „Narodil se ve Vídni, ale hned jak vznikla republika, tak se jeho rodiče vrátili. Děda tehdy pomáhal vytvářet Československou poštu. Umřel v lednu 1948, takže na náhrobku sice má napsáno poštovní ředitel, ale že byl až takový ředitel, to jsem dlouhou dobu nevěděl. Dědeček z matčiny strany měl zase továrnu na nábytek,“ líčí Šmíd rodinnou historii. Jeho otec se po válce živil jako učitel, tvorba sama by jej neuživila. Mnozí mu však vyčítali, že mohl víc kreslit.

Výstava za měnové reformy

Šmíd tvrdí, že vyrůstat mezi uměním bylo úžasné. „Já měl ještě dětství bez televize, i když jsme byli jedni z prvních, kteří ten přístroj někdy v roce 1955 vlastnili. Bydleli jsme v činžáku ve Strašnicích a na každý hokej se u nás scházel celý barák. Byl jsem často v ateliéru a otec pořád pouštěl desky, těch jsme měli strašně moc. Taky se chodilo do divadla a samozřejmě po výstavách. Odmalička jsem byl mezi umělci. U nás se dveře netrhly. Přicházeli i kamarádi ze sousedství, třeba tesař nebo kamnář. Otec byl opravdu lidový člověk. Taky se u toho samozřejmě, jak říkáme dneska, pařilo.“

Jedna z věcí, na kterou do smrti nezapomene, je otcova první samostatná výstava v květnu 1953. „Bylo mi tehdy deset, šlo o první velkou výstavu za mého života. A byl to totální krach. V té době byla měnová reforma, takže lidi chodili s balíky peněz do Vilímkovy galerie, dnešní Špálovky, i k nám domů a brali by všechno, jen aby se těch brzy bezcenných peněz zbavili. Ale táta nic neprodal, protože co s nimi?“

Obraz Karla Šmída

Šmíd mladší se stal novinářem. Nejdřív pomáhal s měsíčníkem My, který vycházel v letech 1964–69, potom pod hlavičkou Československého svazu mládeže zakládal týdeník Student. „Ale šéf jsem být nemohl, jen zástupce. Šéfredaktorem byl předseda městského výboru ČSM Václav Král. Zkušený soudruh se stal z hodiny na hodinu novinářem,“ směje se. „Ale jsem z těch, kteří tvrdí, že ne všichni komunisté byli zlí a špatní lidé. Třeba otec byl hrozně čistý člověk s láskou k výtvarnému umění, kterou dokázal přenést na ostatní.“