Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Karel Heřmánek postavil divadlo, přišel o kamarády

  1:00aktualizováno  1:00
Přistihl se, že klepe na dveře samoobsluhy. Zvenčí. „Stával se ze mě naprostý idiot, v noci jsem nespal a bál se, jestli to vyjde,“ říká dnes a opravdu srdečně se směje. Uplynulo deset let. Má šedivé vlasy, Divadlo Bez zábradlí, Festival Slovenské divadlo v Praze, dvě dospělé dcery, tři nedospělé syny a radost. Vypadá to, že vzpoura měla smysl.
Karel Heřmánek s rodinou

Karel Heřmánek s rodinou - Herec, majitel a ředitel Divadla Bez zábradlí Karel Heřmánek s rodinou v rozestavěném domě v Jevanech. | foto: Panda Production/Korzo

To bylo tak nesnesitelné hrát v Divadle Na zábradlí?
Jako herec jsem tam byl velmi spokojen. S režisérem Evaldem Schormem to byl vždycky zázrak. Byl duchovním vůdcem celého divadla, i v těch nejtemnějších dobách si divadlo s ním vedlo moc dobře. Jenže do divadla najednou nastoupilo nové vedení, které se tam propasírovalo navzdory celému soubo... Heleďte, mně ani nestojí za to se k tomu vracet.

Ale ona je to docela poučná historie, dosti podobná zániku a vzniku nejrůznějších firem a spolků té doby.
Mrzí mě, že se zapomnělo na tu dobu, kdy jsme museli přežít bolševika - a docela s elegancí -, jako by se vymazala z historie. Vytvořila se fikce, že tam vlastně nikdy nebyl nikdo jiný než pan prezident Havel a pan režisér Grossman. Zkrátka nové poměry v divadle se tak diametrálně lišily od toho, na co jsme jako herci byli doposud zvyklí, že se s tím něco udělat muselo. Celý soubor kromě asi dvou členů se sebral a z divadla odešel.

Zkuste mi říci konkrétně, co se třeba stalo?
Před revolucí jsme zkoušeli Beckettovo Čekání na Godota. Pak, zaplaťpánbůh, skončily ty stávky a blboviny po náměstích a my jsme chtěli začít znovu pracovat. Vrátit se k rozdělané práci. No, a bylo nám řečeno, že Beckett už ne, že se bude dělat Havel, protože doba si to žádá...

Vy máte něco proti Havlovi?
Nemám, ten o tom možná ani nevěděl. Jenže argument pro Havlovy hry zněl: Doba si to žádá! Tak tohle už jsem si zažil. A víckrát už jsem s tím nechtěl mít nic společného.

Takže jste udělal co?
Dodělal práci. S Láďou Mrkvičkou jsme v režii Viktora Polesného dozkoušeli toho Godota, pak jsme přidali monodrama Kontrabas, kde jsem hrál hlavní a jedinou roli...

A to jste zkoušeli doma?
V žižkovském divadle.

Jaké to bylo?
Zjistil jsem, že je hrozně příjemné se takto osamostatnit, a rozhodl jsem se, že v tom budu pokračovat, a tu práci jsem nabídl i ostatním členům souboru.

Z dnešního pohledu - bylo to správné rozhodnutí odejít ze zavedeného divadla?
Bylo dobré, že jsme začínali pozvolna. Skoro od nuly. Od divadla jsme si koupili některé tituly Evaldových inscenací, pak jsme hráli jako jeden z několika souborů na Žižkově, potom ve vysočanském Gongu už sami... Šlo to postupně.

Bylo hořké ocitnout se na periferii Prahy?
Bylo by, kdybychom zůstali před prázdným hledištěm. Jenže oni za námi přijeli diváci a nepřestali ani v době, kdy se do divadel skoro nechodilo, protože život sám byl dost velké drama.

Byl jste vůdcem toho odchodu?
To bych neřekl. Každý to řešil po svém, někdo odešel do Národního divadla... Mně jen bylo líto potenciálu souboru a času, který jsme spolu strávili a vytvořili přitom krásná představení, která se mohla hrát léta letoucí. Dokladem toho je, že třeba Hlučnou samotu hrajeme dodneška, což už je patnáct let.

Kdy jste se stali skutečným divadlem, a ne jen putujícím souborem?
To bylo v Gongu - přesně před deseti lety. Zaregistrovali jsme se jako Divadlo Bez zábradlí, s. r. o. Myslím, že to tak je.

Jste jediný majitel?
Ne, s manželkou půl na půl.

Měl jste někdy chuť s tím praštit?
Ano, měl. Poprvé to bylo ve chvíli, kdy jsme přistoupili na nabídku Petra Kratochvíla, že bychom mohli jít z Gongu do jeho nového divadla v centru Prahy - Ta Fantastika. Vzali jsme to na jednu sezonu a všichni jsme velmi brzy pochopili, že dva soubory se do jednoho divadla prostě nevejdou.

To říkáte velmi taktně?
Ne, k žádné dramatické neshodě nedošlo, jen jsme věděli, že nelze vymyslet, aby si ty dva soubory nepřekážely. Zkrátka jsme byli nuceni se sbalit a vrátit se zpátky do Gongu.

A tehdy přišlo drama?
Pro mě nejbolestnější, protože někteří kolegové, Jirka Bartoška a Pavel Zedníček, odešli. Chtěli už něco víc než zájezdy a periferii, ztratili trpělivost. To já pokládám za nejkrizovější moment zrodu divadla, protože to byli právě oni dva.

... hvězdy?
... hlavně kamarádi. Prošli jsme spolu od školy všechna angažmá. Musím říct, že to byl moment, který dost zabolel. Říkal jsem si: Kašlu na to, nemá to cenu. Pak se to zase nějak zvedlo, nastoupili noví lidé - Honza Hrušínský, Zdeněk Žák, s Mirkem Dlouhým jsme udělali krásné představení - a já jsem najednou zjistil, že je ohromně vzrušující poznat nové lidi, a to divadlo se znovu chytlo a jeli jsme dál.

Drobný skandál by neuškodil

Pak jste hladce vyhrál výběrové řízení na divadlo v paláci Adria...
Tak hladké to nebylo, ale my jsme měli co nabídnout. Byl hotový repertoár, soubor, měli jsme skvělou spolupráci s divadlem Bolka Polívky a Studiem L + S , tedy Lasici a Satinského. Aby toho bylo ještě víc, nabídl jsem divadlo v létě a o svátcích, kdy je v Praze hodně turistů, Černému divadlu pana Srnce. A to jsem si dal. Skončilo to soudem a děsným skandálem ve všech médiích, že jsem vydřiduch, že po něm chci nehorázná procenta z tržby a podobně.

Kdo vyhrál?
Soudní řízení proběhlo jednoznačně v můj prospěch, ale o tom už nikdo nenapsal. Paradoxní bylo, že když jsme se měli přestěhovat z Gongu do Adrie, říkal jsem si zlovolně - takový malý, nepatrný a decentní skandálek by nevadil, aby se lidé dozvěděli, že měníme místo. Byli jsme strašně chudé divadlo, peníze na reklamu jsme neměli. A on to byl velký a nechutný skandál, který ze mě dělal zločince. Takovou vichřici jsem tedy nečekal.

Vypráví se o vás, jak jste běhal po stavbě divadla...
... a dělal políra. Mě ohromně baví stavět a bylo štěstí, že jsme získali divadlo rozestavěné, takže jsem ještě mohl do rekonstrukce zasáhnout.

Jak může herec mluvit do stavby?
Jsem absolvent stavební průmyslovky, tak jsem zhodnotil trosky svých znalostí ze stavařiny. Nevadí vám, že si dám cigaretu?

Jen si dejte, kolik chcete, mám kouření za sebou...
Přestávám taky. V létě a doma nekouřím vůbec - to by mi kluci dali.

Užíváte si otcovství?
To si tedy užívám. O moc víc, než když jsem byl mladý. To jsem měl ještě sílu na jiné věci.

Neztrácíte přehled nad dětmi? Nějak se vám ta rodina rozrůstá.
Ne, ne mám to pod kontrolou.

Co všichni potomci dělají?
Poslední, desetiměsíční je zatím bez profese. Dva další kluci chodí na gympl, nejstarší dcera studuje v Holandsku výtvarnou školu a mladší dcera si po obchodní akademii dává pauzu, aby se naučila jazyky a rozhodla se, co dál. Vidíte, všechno vím.

Kdo je váš největší kamarád - pořád Jiří Bartoška?
Jsem bez velkých kamarádů.

S kým jdete na pivo?
Už to není, jako bývalo.

To vás divadlo tak pohltilo?
Dělám, co umím, a baví mě to. Mám radost z toho, že mě často na ulici osloví neznámí lidé s tím, že některá naše představení viděli dvakrát třikrát.

Prahou kolovala pověst, že platíte herce tak, že si to jiná divadla nemohou dovolit...
Myslím, že by si to dovolit mohla. Mají často třikrát větší dotace než my, ale nevím, jak s tím hospodaří. My jsme hned na začátku zvolili model, o kterém si myslím, že jediný může fungovat, a je osvědčený i v zahraničí. Nebudovali jsme stálý soubor, herci i režiséři jsou honorováni za představení, za roli. Tak jsme motivováni, víme do jakého titulu jdeme, kolik za to, že když se bude hrát dobře a bude třeba dvě stě repríz, přinese to i patřičný zisk. Je tu tedy motivace a každý se snaží odvést maximum.

Kolik vám ročně přispívá magistrát na divadlo?
Tři miliony čtyři sta tisíc. To není nikterak moc. Pro srovnání: Divadlo Na zábradlí nebo pražský Činoherní klub dostávají kolem čtrnácti milionů.

Působí u vás vynikají režiséři, Jiří Menzel a Juraj Herz. Sdílí s vámi stejný názor na to, co se má hrát?
Myslím, že absolutně. A o něčem ten náš názor svědčí, když jsou naše představení vlastně pořád vyprodaná.

Jak byste váš repertoár definoval?
Snažíme se diváka nenudit a taky nementorovat. Rozhodně nepatříme k divadlům, která prohlašují, že jim o diváka nejde. My máme radost, že před pokladnou stojí fronty.

Čím nebo kým si stanovujete meze podbízivosti, vkusu?
Námi samými. Děláme to, co těší nás. A je to jednoduché - když to těší nás, pak je předpoklad, že to bude těšit i diváky. Kopat do zadku se nemusíme, aby se lidi bavili.

Do velkých experimentů se pouštět nemůžete.
Každé představení je velký experiment a cesta do neznáma.

Uznáte, že pro jistou menšinu lidí či pro umění jako takové je dobré podpořit divadla, která experimentují, myslí na náročného diváka?
Neuznám. Divadlo je jen dobré nebo špatné. Pak už je to jen otázka žánru. A náročný divák je pro mě ten, který chce vidět dobré představení. Diváci se liší jen vkusem...

To nejlepší ze Slovenska

Festival Slovenské divadlo v Praze je dobročinná akce, nebo i ta si musí vydělat?
Musí, nemůžeme to dělat ze vzduchu. Festival je finančně velmi náročný, ale my máme naštěstí velkorysého sponzora.

Dnes právě začíná sedmý ročník. Jak k tomu vlastně došlo, že jste se chopili tak velké věci?
Vzniklo to při výměnných zájezdech se Studiem L + S. Nápad to byl šílený. Začali jsme v době, kdy se trhal stát a všichni říkali - vy jste se zbláznili, nikdo vám na Slováky nepřijde! A my jsme pořád viděli to úžasné představení divadla Astorka, Cyrano z Bergeraku, kterého hrál Milan Lasica. A v Gongu se to hrát nedalo, potřebovali jsme velký sál. S ženou Hankou jsme tehdy jen tak plácli - vinohradské divadlo! Byla to drzost, hrozná. Navíc byl květen nebo červen, kdy se chodí do divadel nejméně.

Co vás hnalo kupředu?
Nevím, neumím si to vysvětlit. Musela to být nějaká děsná intuice. S Hankou jsme vylepovali plakáty po obchodech, neměli jsme peníze na plakátovací plochy. Tak jsme se vždycky zeptali u pokladny, jestli můžeme vylepit plakát na dveře samoobsluhy. A já jsem se jednou přistihl, že pokorně klepu už i na dveře samoobsluhy. Byly to bezesné noci.

A?
Obě představení ve vinohradském divadle byla vyprodaná, mimořádný úspěch, a na světě byla myšlenka každoročního festivalu nejlepších slovenských divadel - toho nejlepšího, co se za rok ve slovenských divadlech urodilo. Letos je to posedmé. Už ale hrajeme u nás.

Jaký jste ředitel?
Zeptejte se kolegů.

Rozumíte účetnictví?
Ne, vůbec, na to máme poradce.

Co dělá vaše žena?
Hanka se stará o administrativu a já o repertoár a uměleckou složku divadla.

Které své vlastnosti si považujete?
Považuju si všech svých dobrých vlastností!

A s těmi horšími si umíte poradit?
Nic jiného mi nezbývá. Jsem narozený ve znamení Vah, a proto jsem asi hrozně nerozhodný. Než se pro něco rozhodnu, tak to hrozně dlouho trvá a pořád váhám - je to dobře, nebo není? A tak trpím při volbě nové hry, v době zkoušek a hlavně před premiérou.

Neopustila vás radost z herectví?
Ani náhodou, nikdy jsem nepřestal hrát. Při hraní si nejvíc odpočinu. Teď si dopřávám takové retro, znovu studuju Kontrabas, slavnou hru Patrika Suskinda. Je to krásná hra, moc se na to těším.

Musel jste se učit znovu text?
Docela mě překvapilo, že si to celkem pamatuju z minulosti.  Představení ještě neviděli moji kluci, máme v divadle skvělou aparaturu, takže krásná muzika, která je součástí představení, plnohodnotně zazní. No a v březnu začnu zkoušet absurdní komedii A co láska?, kterou bude režírovat Alice Nelis.

Jak se máte deset let po „vzpouře“?
Jsem moc spokojený. Jednak s divadlem, s kolegy, které mám moc rád, a - to není v poslední řadě - hlavně s rodinou. Máme se hezky.

Soukromí za cihly

O své rozvětvené rodině mluví Karel Heřmánek jen za jistých podmínek. Neřekl je ve chvíli, kdy jsme si povídali o divadle a peripetiích jeho vzniku a také o jeho rodině a rozestavěném domě v Jevanech. Až při setkání nad hotovým textem jsme se dozvěděli, že pokud nemíníme napsat, z jakých cihel staví svůj nový rodinný dům, nemůže součástí rozhovoru zůstat ani pasáž o rodině. A tak zmizela. Jak se ukázalo, uzavřeli Heřmánkovi s jistou firmou dohodu - dáme vám zadarmo cihly na celý dům a vy nám budete dělat reklamu. Taky zadarmo.

Podobně vázány jsou také fotografie rodiny. Nechce-li list napsat - respektive zveřejnit zadarmo reklamu na druh cihel, z nichž se staví jevanský dům - nedostane fotografie. Museli jsme to dokázat trochu podloudně přes agenturu Panda Production/Korzo.

Jisté přesto zůstává, že Karel Heřmánek se do Jevan brzy přestěhuje. Bude tu bydlet se svou ženou Hanou a třemi syny. Nejstaršímu Karlovi je 12, mladšímu Josefovi 11 let a nejmladšímu Františkovi deset měsíců.

Karel Heřmánek má z prvního manželství pětadvacetiletou dceru Karolínu a dvacetiletou Kristýnu. Žádný z jeho potomků dosud nenaznačil, že bych chtěl pokračovat v otcově profesi.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Petr Pelzer jako Pavel Tigrid v televizním projektu České století
Zemřel Petr Pelzer, hlas Gandalfa. Zahrál si v Helimadoe či Učiteli tance

V šestasedmdesáti letech zemřel dlouholetý herec Národního divadla Petr Pelzer, poslední roky působil i v Divadle Na Jezerce. Filmoví diváci jej znají z...  celý článek

Z open-air verze představení Tu noc těsně před lesy
RECENZE: Představení u Stalina vylepšují pejskaři, turisté i zevlouni

Jinde je všechno stejné. Tato cynická poznámka uvádí neméně cynický text z pera francouzského dramatika Bernarda-Marie Koltése. Ten své dílo uváděné pod českým...  celý článek

Přemysl Pálek v titulní roli nového nastudování Krysaře v pražském Kalichu
Landův Krysař vznikl ve staré době. V Kalichu zkoušejí novou verzi

Po důmyslné dřevěné scéně plné otočných kulis se prochází postava v kápi. Herec Přemysl Pálek odříká své věty důsledně zadumaně. Jeho role Krysaře vzbuzuje...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.