Karel Gott

Karel Gott | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Plánoval jsem i duet s Pierrem Bricem, vzpomíná Karel Gott

  • 6
V pátek 2. října vychází box s pěti cédéčky duetů Karla Gotta. Úctyhodný set obsáhne téměř stovku skladeb se sedmi desítkami zpěváků a zpěvaček od roku 1962 až do současnosti.

Osmadevadesát písní, které v roli dramaturga pomáhal vybírat Gottův dlouholetý spolupracovník Jan Adam, působí jako záplava muziky, ve skutečnosti je prý nahraných duetů s Karlem Gottem tolik, že kdyby měly vyjít všechny, bylo by potřeba cédéček hned dvanáct. I v aktuálním výběru však najdeme nepřeberné defilé žánrů – muzikál i operu, jazz i rock, italské canzonetty i spirituály. „Sám jsem byl překvapený, jaké rarity se někdy našly,“ diví se Gott.

Tak jaké rarity na těch pěti discích najdou posluchači?
Například jsme měli s Evou Pilarovou v první polovině šedesátých let v Semaforu recitál. Ten večer pojal bohaté spektrum skladeb – od jazzu až po country a muzikál. Pan Paleček, tamní zvukař, si vystoupení natáčel na magnetofon a měl ho doma pro svou potřebu. Další velká rarita je duet s Lucií Bílou, který napsal Marek Eben a zpívali jsme ho jen jednou v přímém přenosu cen TýTý v roce 1997. Novináři vždycky psali, jaká je to nuda, že zase vyhráli Bílá a Gott, tak Marek napsal vtipný text Kdybych nevyhrál.

Která z těch zaznamenaných setkání jsou pro vás velká a neopakovatelná?
Určitě bych vypíchl duety se dvěma americkými černošskými operními zpěvačkami. S Paulettou deVaughn jsem na Žofíně zpíval spirituál Deep River a se sopranistkou Feliciou Weathers v Lucerně směs velkých světových hitů.

Karel Gott jako Vinnetou v kalendáři Proměny 2013

Je někdo, s kým byste si býval chtěl střihnout duet, a nepovedlo se to?
Na německé desce duetů nazvané Leben jsem zpíval s řadou západoevropských interpretů a jedním z nich měl být i Pierre Brice. Byli jsme v jednom programu asi dvaapadesáti koncertů po německy mluvících zemích. Trochu jsme se tam skamarádili. On měl humor, který mě absolutně oslovuje, dost jsme se nachechtali. Přišlo na to, že bychom spolu nazpívali Aznavourovu Když jsem já byl tenkrát kluk napůl francouzsky a německy. I když on německy uměl dobře, jak točil mayovky, tak se naučil. Dokonce si i vzal Němku. No a říká se, že právě ta jeho Hella rozhodovala, co bude a nebude. A náš duet nebyl.

Na které další písně vzpomínáte zvlášť rád?
Když jsme s Darou Rolins dělali německou verzi Zvonků štěstí, tak to firma nejdřív vůbec nechtěla točit. Že tyhle dojemnosti s dítětem už tady byly. Nakonec jsem je přesvědčil, ale stejně se netěšili, protože nahrávání s dvanáctiletou holkou z Bratislavy, to pro ně představovalo práci na celý den, i kvůli němčině. A Darinka přijela a vystřihla to na dva pokusy. Všichni koukali! Ona, drzá, ještě od mikrofonu povídá – Tak kam půjdeme v Hamburku? Mimochodem Zvonky štěstí byly daleko větší hit v Německu než u nás. Textaři Michaeli Kunzemu se prostě povedlo přesně vystihnout ducha doby před pádem Berlínské zdi. Cítím to dodnes. Tu píseň v Německu chtějí a ptají se na Darinku, co dělá.

Tušíte, čím to je, že jste měl v Německu vždy takový úspěch?
No, to kdyby se vědělo, tak bude úspěšných spousta. Někdy v Německu tvrdí, že mi hodně pomohl „ten pseudonym Gott“. A já říkám, že se tak jmenoval už můj praděda a mnoho lidí mi to nevěří. Nicméně četl jsem názor jednoho německého novináře, že jsem přišel elegantně oblečený a přenášel na posluchače pozitivní vlny v době, kdy v ulicích řádili takoví Yippies (radikální protiválečné hnutí – pozn. red.). Já jsem si hrozně dával záležet, abych šel proti tomuhle proudu. Neměl jsem ty revoltéry rád. Stejně, jakmile skončili studia, tak se z každého stal buržoust jak blázen. A když mají děti, tak už nejdou na barikády. Nicméně to byl jen první impulz. Fanoušky jsem si získal svou upřímností a nefalšovaností. Pak stačila jen maličkost – dalších osmačtyřicet let si je udržet.

Zpíval jste i s Alexandrovci, které mnozí vnímají kvůli ruské armádě jako sbor míně řečeno kontroverzní...
To bylo zajímavé. Píseň Podmoskovnyje večera jsem předtím zpíval v Las Vegas v roce 1967, tehdy samozřejmě s anglickým textem, který dělal Louis Armstrong. To jsou paradoxy – od Armstronga po slavnostní večer v Kremlu! Všichni jsme tehdy v šedesátých letech cítili sbližování a tušili jsme, že bude líp. A bylo to samozřejmě znát i v umění.

Vaše vystupování v Las Vegas, to musel být velký zážitek, že?
Ohromný zážitek a skvělá škola. Taky jsem se potkal s těmi, které jsem poslouchal a obdivoval. Kdyby mi někdo řekl, že s nimi budu zpívat na Strip Boulevardu... Viselo tam moje jméno, vedle byli Supremes, naproti Tony Bennett, dál byl Sammy Davis Jr. a další. Hned první týden se mnou chtěli dělat rozhovor v rádiu. Moderátor mě poučil, že jsem ve svobodné zemi a můžu říkat, co cítím. Chtěli znát mé oblíbené americké zpěváky, to byla doba soulu, tak jsem jmenoval Supremes nebo Raye Charlese, prostě jen černé. On povídá – Stop, stop, stop! Ale tónem ve smyslu – Tomu idiotovi to musím vysvětlit. Na tu intonaci nezapomenu. Pane Gotte, vy tady prý chcete zpívat půl roku, povídá. To je dlouhá doba, já to klidně můžu odvysílat, ale radil bych vám – řekněte, že se vám nejvíc líbí Frank Sinatra. Musel jsem se prostě naučit různá přikázání – co chválit a co ne.