O Bermanovi (1919-1995) je co vyprávět. Jako Leporello v Donu Giovannim nasadil vlastní kritéria, nicméně dnešní střední generace ho zažila až v poslední fázi kariéry a mladá ho vlastně nezná vůbec. Rodák z Jindřichova Hradce jevil hudební nadání od dětství, protože však pocházel z židovské rodiny, neunikl nacistické perzekuci. Prošel ghettem v Terezíně, kde se zapojil do unikátního kulturního života. Z pekla Osvětimi se jako práceschopný muž dostal do tábora Kaufering, kde málem zemřel na tyfus.
Po válce byl angažován v Opavě, poté v Plzni a roku 1953 se stal sólistou Národního divadla, jímž zůstal čtyřicet let. Byl navíc i režisérem, skladatelem, překladatelem. Jeho osudy zapadají do peripetií, jimiž po válce procházelo Národní divadlo, které přes umělecké vzepětí 60. let zůstávalo podřízené ideologickému dohledu. To ještě zvýšilo běžné animozity, poznamenalo kariéry, vztahy.
Kniha má podtitul Kronika života operního pěvce a autor skutečně usiloval o přesné vyjmenování Bermanových aktivit, s mnoha podrobnostmi. Dobře míněná faktografická výživnost jde však spolu s poněkud těžkopádným až patetickým stylem na úkor čtivosti. Výsledek je kronikářský přespříliš.
Karel BermanAutor: Martin Kučera nakladatel: Academia 600 stran, 495 Kč |
Kučera, jenž měl k dispozici Bermanovy deníky, nezastírá hluboké sympatie k pěvci. Ztotožňuje se s ním, prožívá jeho emoce a vše, co povahově složitý, citlivý Berman vnímal jako křivdy, hlavně nemožnost působit v zahraničí (s výjimkou Lipska a východního Berlína, kde měl obrovské úspěchy), ale také jeho vztahy k dirigentům a šéfům i leckdy obtížné soužití s dalšími silnými osobnostmi, včetně basisty Eduarda Hakena.
Začalo to normalizací
Čtenář si jistě domyslí, že postavou drobný, leč charizmatický zpívající herec Berman musel být k Hakenovi pozoruhodnou alternativou. Nicméně autorovo silné zaujetí pro jeho idol, jakkoli pochopitelné, působí rušivě, protože z lidské bytosti vytváří bytost nadpřirozenou. Člověk Berman se tak vlastně ztrácí.
Málo zpracované je v knize téma normalizace v opeře Národního divadla. Od toho jistě není monografie jednoho pěvce, jenže v 70. a 80. letech jsou kořeny dnešních problémů první scény. Někdejším divákům lze závidět, že se mohli přít o to, zda je lepším Vodníkem v Rusalce Haken nebo Berman. Dnes tam žádní pěvci na takové úrovni nejsou.
