Nine Inch Nails v Praze

Nine Inch Nails v Praze - Zimní stadión Slavia Praha, 13. 8. 2007 | foto: David PortMF DNES

Kapela Nine Inch Nails přivezla smršť emocí

  • 3
Industriální hudba je vnímána jako zvuková koláž, která spojuje elektroniku všeho druhu – přednatočené zvuky, intenzivní rámus, konkrétní hluky z ulice, šumy, syntezéry a sekvencery – s punkovou drzostí a agresivitou.

Existuje od poloviny 70. let, a jestli dokáže někdo do téhle zvukové smršti přidávat další dimenze, pak je to Trent Reznor a jeho skupina Nine Inch Nails.

To proto, že industriál dovede spoutat do hudebních tvarů, které by možná v jiné instrumentaci zněly jako chytlavé rockové písně.

Jako hudba k Orwellovi
Kombinaci svých nejznámějších skladeb s novinkami z alb With Teeth a Year Zero představil Reznor s kapelou 13. srpna na koncertu roku v hale pražské Slavie. Vystoupení překračovalo hranice rockové hudby – s odstupem se dá dokonce říci, že svou velkou částí patřilo až kamsi do soudobé vážné hudby.

Na posluchače se hrnula zvuková hmota, která místy připomínala rock a místy rafinovaně organizovaný chaos. Koncert byl smrští adrenalinových emocí, které působily jako hluboce prožitá, šílená hudba k Orwellovu 1984.

Ostatně, druhá třetina koncertu, vytvořená hlavně na motivy alba Year Zero, se tematicky točila kolem obrazů totalitních Spojených států, jež jsou podle
Reznorova názoru už víceméně na dohled.

Zatímco v první části se místy objevovala rocková instrumentace a při několika kytarových sólech až mrazilo, kratší střední blok působil dojmem přednatočeného koncertu přehrávaného z počítače.

Taková hudba se dá poslouchat i doma, ale její společný prožitek s tisíci diváky z ní dělá neopakovatelnou událost. Zvlášť když se Reznor na pódiu zjevoval jen stínově, tu ze zrnícího televizního plátna, tu zpoza světlem načrtnutých mříží, čímž elektronická kreace získala tvář divadelního představení.

Vizuální stránka, to byl nejsilnější zdroj emocí! Hudba Nine Inch Nails je temnější než noc. Je to vize totalitní budoucnosti světa a Reznor ji podtrhl výtvarnou stránkou vystoupení. Hlavní roli v ní hrála světelná show, která umocnila energii hudby, surovost zvuků a celý jen tušený příběh.

Už na první pohled se úmyslně blížila koncepci tzv. katedrály světla, kterou vytvářeli nacisté při norimberských sjezdech. Byla to jen a jen světla, která dodávala koncertu potřebný citový prožitek. Jednou bombastická, jindy až zběsilá.

Když si vezmeme technologie, které používají jiné kapely, tak show Nine Inch Nails byla jednoduchá, ale o to efektnější. Staršímu publiku se nabízelo srovnání s pinkfloydovskou The Wall. Mnohé z motivů i nálad, které slavný rockový opus obsahoval, bylo přítomno i tady.

Ale ve srovnání s krutě futuristickými Nine Inch Nails je floydovská klasika jen líbivý patos. Když člověk vidí stovky koncertů, časem zjistí, že nejsilnější byly ty, z nichž odcházel stejně vyčerpaný jako muzikanti. Pražský koncert Nine Inch Nails byl přesně ten případ.