Hodiny se netají tím, že spolupracují s Richardem Krajčem. A ozývají se i hlasy, že zníte jako Kryštof. Jak na to reagujete?
Bylo by horší, kdyby lidi říkali, že se podobáme Evě a Vaškovi. Pokud nás připodobňují k nejúspěšnější kapele v zemi, tak to není zlé. Samozřejmě to bereme i tak, že naše práce je trochu nedoceněná a lidi si myslí, že jsme jen něco obšlehli. Richard nám pomáhá s aranží a produkcí, ale rukopis je náš. Bohužel, nebo bohudík je hodně podobný tomu jeho, nicméně není to záměr. Je slyšet, že máme rádi stejně napsané skladby a možná používáme podobnou lyriku. Takže budeme muset tu kritiku snést.
Teď máte vydané dva singly, takže můžeme předpokládat, že pracujete na celé desce?
Zatím vybíráme skladby a předpokládám, že začneme točit v říjnu. Možná vyjde ještě letos, anebo začátkem příštího roku.
Budete pokračovat ve spolupráci s producentem Milanem Cimfem?
Myslím si, že ano. Nám se s ním moc dobře dělá a sedí nám i po lidské stránce. Je to super chlap a navíc přesně ví, co dělá, což se nedá říct o každém. Průměrný věk v kapele je pětatřicet let, takže nejsme dvacetiletí kluci, kteří by chtěli experimentovat se syntezátory. Chceme dělat moderní písničky se skvělým zvukem postaveným na kytarách. A Milan je v tomhle řemeslně kovaný asi nejlíp v téhle zemi.
A navíc jeho studio Sono je taky asi nejlepší v zemi.
Těch dobrých už je víc. Ale výsledek nahrávání nestojí jen na technice, ale na rukách, uších a zkušenostech. Než jsme s Hodinami začali nahrávat, projeli jsme pár studií a musím říct, že Sono není o jednu, ale o padesát úrovní dál. Navíc víte, že tam točil Bowie, Linkin Park, Glen Hansard.
Jak jsou na tom Hodiny s koncertováním?
Od května do července jsme toho najezdili dost, takže srpen si dáváme volný. Na září a říjen pak už máme domluvených asi dvacet koncertů. Všichni máme svá zaměstnání, takže víc bychom toho ani nestihli. A jakmile bude deska, tak určitě vyrazíme na turné, to se nabízí.
Chtěli byste se hudbou živit?
Taková ambice samozřejmě je a nejvíc by nás lákalo, že bychom se mohli soustředit jen na jedinou věc. To je asi ten hlavní benefit. Ve dvaceti bychom po tom toužili, ale všichni máme vybudovanou základnu a snad i kariéru někde jinde. Ty nás můžou živit i při neúspěchu s muzikou. Což je taky výhoda.
Dá se však hudbě věnovat na sto procent, když máte povinnosti i jinde?
Naštěstí jsou ta naše zaměstnání volnější, takže to jde přizpůsobit. Zatím to není takový „mazec“, ale stejně jsme rodiny připravili na to, že doma necháme fotku a uvidíme se po půl roce. „Horší“ bude, až přijde dvojnásobek koncertů, což se na příští rok rýsuje. Tak si třeba koupíme autobus a budeme jezdit na koncerty jako na výlet.
