Za pomoci úsměvných veršů převážně čínských básníků se netají vzdáleným příbuzenstvím s Bachovou Kantátou o kávě. Kdyby byla zasazena do jasně vymezeného dramaturgického rámce, vyjímala by se jako perlička.
Soubor Gutta Musicae ji však přilepil na závěr koncertu, jehož program se pokoušel postihnout vývoj hudby na našem území od nejstaršího jednohlasu až k baroku - a pak k hudbě jedenadvacátého století.
Jenže poskládat vedle sebe gregoriánský chorál, středověkou polyfonii či mariánské moteto, proložit vše částmi barokní mše Heinricha Ignaze Bibera a nakonec prezentovat Kantátu o čaji (s jejím finále o léčebných účincích nápoje na bolení břicha po flámu), která v důsledku toho působila téměř jako završení tisíciletého vývoje hudby na českém území - to zabublalo jako coca-cola z plechovky.
Bublinky nerozehnal ani vedoucí souboru Gutta Musicae Svatopluk Jányš, který celý večer, číslo po čísle, komentoval: informace z jeho snaživě podrobného, na festivalové poměry snad až příliš žoviálního výkladu byly stejně většinou otištěny v programové brožuře, takže proslovy působily téměř nadbytečně. Pokud seděli v publiku cizinci, kteří jak známo navštěvují Pražské jaro, stejně ničemu nemohli rozumět.
