Plejáda výstav
Na adresu výstavy Evy a Jana Švankmajerových, otevřené (do 30. září) v rámci 26. festivalu animovaného filmu v Annecy, uvedl deník Le Figaro, že „animace je hluboce zakotvena v kultuře zemí střední a východní Evropy“, a tvorbu dvojice českých umělců označil za „uštěpačné poetické cestování, natolik temné, že zabloudí do sféry nevědomí v podobě psychoanalytické seance“.
Dílo světoznámého fotografa Josefa Koudelky (k vidění bylo do 8. září ve výstavní síni Espace van Gogh v Arles) charakterizoval deník Le Monde jako projev „expresivní fotografické mluvy, která má následující pravidla: zobrazení motivu zblízka, zpředu, zastavený pohyb, střetnutí světla a stínu, dovedené až ke kolizi bílé s černou“.
Z výtvarné oblasti upozorňuje francouzský tisk zejména na výstavy malířky Toyen (do 30. září v Muzeu moderního umění v St.-Etienne), grafické tvorby Františka Kupky (do 9. října v pařížském Musée d'Orsay) a na expozici Praga Magica (do 29. září v Muzeu Magnin v Dijonu).
Veřejnost je průběžně informována o připravovaných výstavách Umění a civilizace barokní doby (od října do ledna v Paláci umění v Lille), Moravské baroko 1670-1790 (od listopadu do února v Muzeu umění v Rennes) či Umění Barbizonské školy ze sbírek liberecké galerie (od 26. září v Městském muzeu Barbizonské školy). Kromě toho bude představena tvorba Františka Bílka (od října do prosince v pařížském Musée Bourdelle) a Josefa Sudka (od 11. září do 22. října v Evropském domě fotografie v Paříži).
Cítíte ty sardinky?
Francouzská média s napětím očekávala nakonec nerealizovanou návštěvu Václava Havla na věhlasném divadelním festivalu v Avignonu. O divadelním představení bratří Formanů Nachové plachty v jihofrancouzském Montpellieru se list Midi Libre vyjádřil obdivně: „Jaká scéna! Dva dny věnované montáži vnější podoby divadla, pět dní věnovaných interiéru. Zvnějšku se zdá, že se díváme na budovu tržnice z konce 19. století. Uvnitř se ocitáme v divadelním sále v podobě lodi. Nesedí tu snad divák opravdu tváří v tvář skutečným námořníkům, nabízejícím mu sardinky? Nebylo by divu, pokud by jej ve chvíli, kdy vstoupí do sálu, zašimrala v nose vůně z pečených ryb.“
České téma bude na programu hry Patricka Colleta Sen Jana Palacha, již uvede soubor Théâtre de l'Utopie 10. a 11. října v La Rochelle a která by později měla být k vidění rovněž u nás.
Noviny Le Pays de Franche-Comté, které píší o výstavě českých výrobků v Muzeu automobilů v Mulhouse (do 15. října), označují Česko za jednu z kolébek evropského automobilového průmyslu. Trojkolku Velorex, jež je zde také k vidění, charakterizují jako svého času „nejoblíbenější vůz českých hippies“. Ve tváři našince vyvolá toto konstatování nejspíš shovívavý úsměv - proslulý „hadraplán“, vozítko pro tělesně postižené, přece zdaleka nebyl výrazem alternativní kultury v takové míře, v jaké ji na Západě reprezentoval Renault 2 CV, přezdívaný ve Francii deux chevaux (dva koně), v Německu Ente (kachna).
Rusalka na lůžku
Hudební rámec české sezony tvoří Dvořákova Rusalka (uvedená v červnu a červenci v pařížské Opéra de la Bastille) a Janáčkova Glagolská mše, která má na závěr zaznít v Paříži v provedení Národního orchestru z Lille, řízeného Jeanem Claudem Casadessusem. Mezitím bude ve francouzském hlavním městě k vidění Julietta (Snář) Bohuslava Martinů a Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky.
Rusalka pod taktovkou amerického dirigenta Jamese Conlona, v režii Kanaďana Roberta Carsena a s hvězdnou americkou sopranistkou Renée Flemingovou v titulní roli, vzbudila v tisku obdiv. Ale i lehkou sebekritiku, že toto pozoruhodné dílo v Paříži poprvé zaznělo až sto let po svém vzniku. Jako sporný recenzenti hodnotili režisérův „freudovský“ výklad příběhu.
Carsen v rozhovoru pro deník Le Figaro zdůvodnil svůj postup slovy, že psycho-sexuálnímu výkladu pohádek nebývala dosud věnována patřičná pozornost. Rusalku tak lze chápat zprvu jako dospívající dívku, která objevuje svou ženskost, poté jako „femme fatale“, lákající do osidel smrti muže, jenž byl předmětem její touhy. Úlohu v pařížské inscenaci převzala - podle mínění kritičky Nicole Dualtové - „nejsmyslnější operní pěvkyně“ současné doby.
„Kdo čeká, že se po zvednutí opony objeví tajuplná krajina, jezera a lesy, bude zklamán a nechápavě hledět na jeviště s pokojem a nábytkem, navíc spíše měšťanským než šlechtickým,“ napsal o scéně Michaela Levina deník Les Echos. A list Le Figaro shrnul: „Ve své zběsilé snaze vše pochopit a za každou cenu vysvětlit kanadský režisér riskuje, že osvítí i to, co by mělo zůstat ukryto ve stínu. Krásnou Dvořákovu hudbu totiž jen těžko lze propůjčit ke zkoumání psychiatrům.“
V Praze pozor na mafie!
Francouzský tisk využil České sezony k obsáhlejším pojednáním o hudebním životě v Praze, kterému však nevystavil po všech stránkách kladný certifikát. Slova článku nazvaného Symfonie ze Starého světa, který publikovala revue Diapason, znějí jako varování zahraničním koncertuchtivým turistům: „Pražští hudebníci, pokud neodešli do světa, dělí svůj čas mezi bídně placenou prací v orchestrech a turistický koncertní průmysl, v jehož záplavě se topí jiné hudební akce, které by stály za pozornost. Doporučení: neznáte-li účinkující, díla uvedená na programu jsou jen chabou zárukou kvality. Obecně lze říct, že pražské kostely a paláce (včetně překrásné Zrcadlové síně Klementina) jsou ovládány mafií koncertních agentur.“
10. září 2002
