Přes tento výčet letos nevypadáte tak utrápeně jako každý rok...
Ale jsem. To je dané tím, že jak festival roste, tak se zvětšuje nabídka a samozřejmě se zvětšují i problémy. Hlavně třeba s dopravou filmů, jejich promítnutím, protože přicházejí v různém stavu, ale i s velkým zájmem veřejnosti, které nejsme ve všem schopni poskytnout dokonalý organizační a informační servis. A protože se z Febiofestu stává i společenská akce, tak letos jen slavnostní zahajovací večer bude pro 1850 lidí...!
S jakými problémy se tedy nejvíc potýkáte ?
Se stejnými, s jakými se potýká jakýkoliv festival, ačkoliv se pořád deklarujeme jako přehlídka. Rozdíl je v tom, že u nás to celé dělá stále stejný počet lidi a ve stejných stísněných prostorách. Pereme se o telefonní linky i počítače. Nějak nejsme schopni si vytvořit srovnatelné podmínky s jinými festivaly. Je to především finanční otázka. I když sponzoři nám hodně pomáhají, festival je ale vždy větší. Asi je to i tím, že já když mám více peněz, tak hned propadnu pocitu, že musím nabídnout větší a kvalitnější program. Vše, co bylo loni těžké, je dnes už extrémně náročné.
Máte z něčeho radost? Z něčeho, co se povedlo třeba až letos?
Měl jsem několik vizí. Jedna z nich byla: dělat kvalitní, rozmanitý program, souměřitelný s významnými festivaly. To mě vedlo k tomu, že jsme se letos pokusili navázat co nejvíce kontaktů ve světě, a většina z nich vyšla. Další byla myšlenka festivalu národů, jakéhosi "filmového Expa". I tato vize se z velké části už letos naplní. Febiofest se konečně mění v takový multikulturní festival bez jakýchkoliv přehrad, který nabízí škálu filmu tak pestrou, jaké je lidstvo samo. Nikoho nepreferuje a nikoho nevylučuje, protože nemá distribuční měřítka komerční úspěšnosti. Také jsem toužil dát každému promítacímu sálu charakter a tvář a podle toho rozdělit sály. To, že se to podařilo již letos, mi udělalo asi největší radost. Budeme mít ruské kino, pobaltské, mimoevropské, slovensko-chorvatské, severské nebo jižní kino. Už z názvu je patrné, kde jaké filmy na diváky čekají, protože úplně jiný temperament mají filmy španělské než islandské, a tak je tu šance přilákat stejně rozmanitý typ diváků.
To je skutečně takový zájem o účast na pražském festivalu?
Ano, takový zájem různých zemí jsme opravdu nečekali. Já samotný jsem tím překvapen. Nevím, jestli je Praha natolik atraktivním místem pro filmaře, že na to slyší, nebo je to dobrý festivalový termín. Fakt je, že v lednu nevím o jiném festivalu, takže možná jsme se šťastně octli v dobrém termínu. A možná je to tou jinou atmosférou, kde se nesoutěží, kde návštěvníci nejsou děleni do různých kategorií a kde jde pouze o radost z dobrých filmů.
Může to být ale nebezpečné. Mohlo by vám to přerůst přes hlavu...
Snad se to podaří uhlídat. Od začátku prohlašujeme, že jsme svobodomyslný festival, že u nás mohou lidé vidět filmy, které by na jiných festivalech ze své povýšenosti nebo pocitu elitářství nevzali. Jsme otevření a chceme, aby k nám mohli přijít ti, které v Cannes nebo Benátkách nechtějí. To ovšem neznamená, že u nás ty filmy budou horší. Naopak, většina z nich je objevnější. A to zůstane i nadále tím kritériem, které nás bude držet při zemi.
Nemáte někde uvnitř chuť to trochu "natřít" festivalu v Karlových Varech. Ukázat - podívejte s tak malým rozpočtem a tolik toho dokážeme.
Myslím, že s Karlovými Vary nejsme soupeři, my se spíše vhodně doplňujeme a spolu s dalšími festivaly v Čechách vlastně dotváříme takovou ideální festivalovou mapu. Febiofestem spíše dokazuji, že skutečně nejdůležitější je lidská vůle, že člověk, když chce něco dokázat, že může. I když na to nemá podmínky, nic mu není nakloněno, přesto... Že prostě kultura není jen věcí peněz, že je to mnohdy více záležitost nadšení. Já ani nechci mít moc peněz, protože by se na nás nalepili i lidé, kteří by zde cítili kšeft. To se zatím nestává, kolem nás jsou lidé, kteří pracují za takových podmínek, jaké v ten který rok jsou, a tak to opravdu musí být nadšenci.
Febio pořád točí dokumenty, a přes nevybíravé hlasy z různých stran vám je televize pořád kupuje. Nenapadlo vás však, že byste se jednou věnovali jen festivalu?
V tom, co děláme jako studio, máme svou stabilizovanou pozici vyrovnaně kvalitní a přitom divácké tvorby. Naše tvorba byla vždy jednoznačně veřejnoprávní, takže prostor nemáme najít jinde než v České televizi. O to víc je mi ze současné situace smutno - i z reakcí politiků, kteří se snaží i naše dokumentaristické výsledky zbagatelizovat a pohled na ně posunout pouze do finanční roviny. A tak kdo ví, jestli to vše neskončí tak, že s vaničkou bude vylito i dítě. Proto nikdy neříkám nikdy. Festival mi zatím zabírá tři měsíce intenzivní práce, která mě totálně odstřihne od jiných záměrů. Když jsem viděl Švankmajerův film Otesánek, kterým dnes zahajujeme, tak jsem si uvědomil, že Febiofest je vlastně taky takový. Z malé touhy udělat minifestiválek v jednom sále je teď z toho megafestival. Možná i on nás nakonec stejně jako Otesánek pohltí. Jenže já v této chvíli ještě nedovedu říci dost, když mám tu možnost udělat takové spoustě diváků radost.
V čem by se měl Febiofest odlišovat od jiných festivalů?
To by mělo být jasné už na první pohled: jiné festivaly jsou většinou strašně uzavřené do sebe - i když to nepřiznávají. Pohybuje se na nich totiž každoročně stejný okruh lidí a takzvaných festivalových turistů. Navíc jen málokde můžete vidět filmy z kinematografií, které nevládnou filmovému trhu nebo nejsou zeměmi, které jsou právě v módě. Filmy z takových destinací, jakými jsou například africké země, Filipíny nebo Peru, objevíte jenom na některých z nich - například u nás. Mně to přitom přijde strašně důležité, aby diváci nezůstali uzavření jenom v americké kinematografii a maximálně dvou třech západoevropských, které běžně okupují distribuci. Jsou přece i další velké kinematografie - třeba ruská, polská nebo indická - a přitom se k nám téměř vůbec nedostávají. A je tady také generace diváků, která už nezná ani nejslavnější díla z jejich historie. Každý rok zvažuji, jestli máme do programu zařadit i tituly pro mě a mou generaci notoricky známé. A opakovaně každý rok zjišťuji, že byly jako jedny z prvních vyprodané, že byl o ně nebývalý zájem. Takže Febiofest zároveň vzdělává a supluje bývalou roli filmových klubů. Proto i letos máme v programu vedle novinek a různých lahůdek třeba i retrospektivu Mastroianniho. Ale kde dneska uvidíte v kině Sladký život, když ho nepřineseme my nebo nezařadí Jiří Králík do Projektu 100?
Dnes večer se Febiofest 2001 rozjede premiérou nového filmu Jana Švankmajera - Otesánek. Z čeho máte největší nervy?
Bojím se, že nedokážeme vytvořit dostatečně slavnostní atmosféru ve Slovanském domě - promítat se bude totiž najednou v deseti sálech. Také nevíme, jestli technické zázemí unese takovou škálu filmů, navíc různé technické kvality. Přestože je zabezpečeno dostatečné množství lidí, bude to velká zkouška. Zkouška především strojů, které jsou moderní, ale nevíme, jak si poradí s kopiemi, které většinou nemůžeme předem zkontrolovat a mnohdy jsou navíc staré třeba i desítky let. Slyšeli jsme, že se takové problémy staly na jiném festivalu, kdy stroj pás neutáhl, a dokonce roztrhal. Takže z toho máme největší strach. A pak, jestli všechny filmy dorazí a pokud ano, jestli včas. Už teď víme, že na letišti v Kyjevě stojí celá kolekce retrospektivy skvělé režisérky Kiry Muratovové a ukrajinští celníci ji nechtějí odbavit.
Nemáte jako filmař ještě někdy chuť sám něco natočit?
A řekněte mi, kdy?
Tak nechte organizaci festivalu na svých spolupracovnících...
Myslíte, že když chceme od různých firem a institucí něco zadarmo, že to zařídí nějací zástupci. Tam bohužel musím všude já sám, jen na mě zareagují. Drtivá část věcí se musí vybartrovat a tam funguju já coby persona pro ně známá a třeba i respektovaná. Proto, žel, devadesát procent času nevěnuji umělecké stránce festivalu, třeba programovým věcem, ale dělám to obchodní zázemí, řeším ty neskutečné záležitosti se sponzory, různými souhlasy, povoleními a tak podobně, protože stále žijeme v zemi, kde ne občan, ale úředník je největší pán.
Dělá vám to vůbec ještě radost?
No, často už nedělá.
Tak proč to děláte?
Protože by nebyl festival. Zatím nevím o nikom, komu bych to mohl předat. Každý rok si sice pod tlakem těch problémů říkám, že to dělám naposled.
Ale letos to neříkáte!
Někdo napsal, že už to patří k folkloru té akce, že to říkám. Tak to letos nevyslovuji. Ale myslím si to.
 Fero Fenič během rozhovoru. |
 Fero Fenič během rozhovoru. |
 Šéf Febiofestu Fero Fenič. |
 Fero Fenič během rozhovoru. |
