Jsem vděčný Bohu, sám bych věci lépe neuspořádal, říká Alexandr Solženicyn

Praha - Zítra, takřka symbolicky den poté, co si svět připomene nekonečný boj za lidská práva, oslaví osmdesáté narozeniny ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970. Autora, jenž jako jeden z prvních demaskoval ve svých dílech Jeden den Ivana Děnisoviče a Souostroví Gulag totalitní podstatu bývalého sovětského režimu. Přežil osm let vězení, tři roky trestaneckého tábora, překonal rakovinové onemocnění a po dvou desetiletích strávených v exilu se v roce 1994 vrátil do nového Ruska.

Jenže Solženicyn, o kterém Václav Havel kdysi řekl, že je "strašlivým pramenem pravdy", není z těch, kdo ke stáru docházejí klidu a smíření na vavřínech slávy. Anglický spisovatel D. M. Thomas v mohutném knižním Solženicynově životopisu, který nyní vychází česky v nakladatelství Práh pod názvem Alexandr Solženicyn - Století v jeho životě, cituje staré ruské přísloví: Měj na paměti, zač bojuješ, můžeš to získat." Solženicyn se krachu komunismu dočkal - přesto dnes, sedm let po rozpadu Sovětského svazu, jen těžce hledá místo v ruské společnosti končícího 20. století.
Ze svého venkovského zázemí nedaleko Moskvy posílá Solženicyn svým krajanům lamenta bijící do práchnivého kapitalismu, výbuchů násilí a politické korupce. Varování, v němž upozorňuje, že lidé jeho země sešli z cesty křesťanské morálky a pokory a že rozklad Ruska je na obzoru. Někteří ve vousatém spisovateli spatřují novodobého biblického proroka - vždyť Solženicyn prý už v roce 1974, kdy jej komunisté vypudili do exilu, předpověděl, že se vrátí. A v roce 1990, rok předtím, než se rozložil Sovětský svaz, varoval, že Rusové se mohou ocitnout pod hromadou trosek. A jeho zatím poslední práce, knižní esej s výmluvným názvem Rusko v ruinách, vyšla jen o pár měsíců dříve, než se v polovině srpna propadl ruský rubl.
"Skutečně v sobě má intuici proroka," tvrdí divadelní režisér Boris Ljubimov, který u příležitosti Solženicynových osmdesátin nastudoval adaptaci jeho knihy První kruh. I světoznámý violoncellista Mstislav Rostropovič, u něhož se Solženicyn před odchodem do exilu nějaký čas skrýval, si starého přítele stále váží. Je kmotrem jeho nejstaršího syna a v příštím týdnu Solženicynovi věnuje samostatný koncert v Moskvě. Populární historik a publicista Eduard Radžinski, který se Solženicynem v minulém roce natáčel televizní dokument, zase vzpomíná: "Byl jsem ohromen jeho životní silou. Z jeho očí, z podání ruky sršela energie." Sám Solženicyn v Radžinského snímku, jejž v tomto týdnu uvedla ruská stanice NTV, říká: "Byl jsem veden vyšší silou. Skrze rány, neštěstí, objevy, skrz život, který vypadal úplně jinak, než bych já sám zamýšlel. A teď, když se ohlédnu, jsem vděčný Bohu, protože sám bych věci lépe neuspořádal."
Ale co obyčejní Rusové - společnost tísněná ekonomickou krizí a zmatená v moři svobody. Jak ta dnes vnímá Solženicyna? Zdá se, že jeho apely slábnou, odrážejí se od zdi všedních starostí. Pětitisícový náklad Ruska v ruinách se jen ztěžka prodal. Pro řadu mladých lidí se z kdysi obdivovaného Solženicyna stal jen jurodivý moralista a zarputilý kritik, který třeba pop označuje za močůvku. "Možná není právě nejmódnější autor, ale v porovnání se vším kolem ční jako Himaláj nebo Kavkaz," brání jej generační souputník Ljubimov.