S herectvím má zkušenosti, studovala Vyšší odbornou školu herectví v Praze a působila v jihlavském Horáckém divadle.
Zahrála si v Dostojevského Idiotovi nebo Lazebníku sevillském, nyní hostuje v Činoherním klubu. Román pro ženy je ale jejím filmovým debutem.
Ve filmu boxujete. V životě také?
Ne, ne. Na posledních kamerových zkouškách tam zavěsili boxovací pytel a skončila jsem na chirurgii s naraženou rukou. Pytel jsem rozhoupala, a když šel proti mně, dala jsem vší silou ránu...
Jak jste se cítila vedle hereckých osobností Miroslava Donutila, Simony Stašové nebo Marka Vašuta?
Je to neuvěřitelný zážitek. Ty osobnosti vám vším, co dělají na place, jdou příkladem. Když jsem třeba šla do šatny v ateliéru, věděla jsem, že tam bude Zuzka Kanócz, tak jsem tam vtrhla. A tam seděly Simona Stašová s paní Zázvorkou. První reakce byla, že jsem ty dveře zase zabouchla, nadechla se a říkala si: na to nemám. Pak jsem napočítala do tří, vlezla tam a představila se. Bylo to moc příjemné.
Znala vás paní Zázvorková ze SuperStar?
První reakci si nepamatuji, vím, že Simona mě tak nějak registrovala.
Jedna z nejnáročnějších scén byla asi v bytě, kde všechny, mírně opilé, pomlouváte muže.
Já jsem si najednou připadala jak totální herecká nula. Jako když to dělám první rok. Tak jsem se šla Simoně omluvit, protože mi přišlo až absurdní, že hraji vedle takových es.
Jak reagovala?
To přijde, děvenko.
Co scéna, kdy padáte do vany k Marku Vašutovi?
Marek se zaprvé vůbec nestyděl za to, že je tam nahý, a jak jsem padala dozadu, kolegiálně vymyslel, že mi zvedne nohy, abych se nepraštila o tu vanu. Takže jsem dopadla do měkkého klína Marka Vašuta. To bych mohla za dvacet let dávat k dobru někde u vína, ne?
 Laďka Něrgešová |
