Kdysi jste zpíval jazz i r ock''n''r oll. Jak jste se proměnil v romantického tenora?
V šedesátých letech nastal boom nápadů a vzájemné inspirace. Jedno z míst, kde jsme se scházeli, byl byt Jana Hammera staršího. U něho jsme samozřejmě poslouchali jazz a já jej zpíval i s jeho manželkou Vlastou Průchovou. Muzikanti, konzervatoristi, kteří měli tuhle hudbu rádi stejně jako já, mi ale říkali, že jsem vlastně nevyzrálý tenor. Nabídli se, že mi vyšlapou cestičku na konzervatoř. Jednoduše řečeno: přišel jsem tam a už na mě čekali. A v ČKD si oddychli, že odchází špatný elektrikář.
Spravil byste si ještě dneska pojistky?
Ne! Elektrikářem jsem byl hlavně na přání otce. Já chtěl malovat, ale když jsem neudělal zkoušky na výtvarnou školu, nezbylo než jít k řemeslu. Konzervatoří se moje rozpolcená situace vyřešila. Nebyl jsem totiž dobrý ani v jednom, ani v druhém.
K malování jste se vrátil jako ke koníčku. Dotkne se vás kritika obrazu víc než zpěvu?
U obrazů mě to tak nebolí, asi proto, že malování mě neživí a kritikou není zasažena má hrdost profesionála.
Proč jste namaloval obraz, jakousi sebestřednou vizi, kde vám obdivně naslouchá Luciano Pavarotti?
Já obdivuji jeho. Vysnil jsem si situaci, kdy on je mým fanouškem. Pavarotti je skutečně nejlepší a taky je trošku narcis. Tenor je něco jako toreador. Musí se mít rád. Jakmile nepřijde na jeviště jako sebevědomý vítěz, stane se směšnou figurou.
Jak je na tom vaše sebevědomí?
Sebevědomí mi dodává reakce publika. Když je dobrá, tak narostu. Za socialismu jsme museli být skromní. Individualita se nenosila a obávali jsme se závisti. Po každém úspěchu hodně lidí říkalo, jak se dobře máme, zatímco oni musí pracovat. Ale bavič nesmí působit dojmem unaveného člověka. Měla by z něj vyzařovat, jak píše Kundera, nesnesitelná lehkost bytí. Když jsem pak získal osmiměsíční angažmá v Las V egas, všechno bylo obráceně. V zákulisí mi říkali: »Neděkuj se, nebuď takovej. Tady jsi největší.« Namítl jsem, že v Americe mě nikdo nezná. Ale oni mě měli jako prvního zpěváka z východní Evropy, z komunistické země.
Musel jste na to po návratu domů zapomenout?
Samozřejmě, musel jsem přepnout na jiné frekvence myšlení. Ale nešlo jen o sebevědomí. Donedávna tu lidi nebyli zvyklí ani na tvrdou kritiku, která na Západě stírá i skutečné giganty. Když vyšly ostré kritiky na mě, někteří příbuzní říkali: »Radši se mu o tom nezmiňujte, ještě si něco udělá.« Nic jsem si neudělal, jenom mi vadilo, že někteří kritici dostali odvahu až po revoluci, když jsem si přečetl, že prý jsem byl Husákův hudec.
Počátkem sedmdesátých let jste chtěl zůstat na Západě, ovšem pak jste se dohodl s režimem na návratu domů. Měli jste uzavřenu jakousi opoziční smlouvu?
Ideologové tenkrát říkali: celá populární hudba je ideologická diverze. Uděláme si nové hvězdy, na jména z šedesátých let zapomeňte. Byl jsem zrovna v Německu a napsal ministru kultury, že pořádá-li se na zpěváky populární hudby hon jako na čarodějnice, budu muset zůstat venku. Ale nechtěl jsem emigrovat. Jednak jsem měl v Praze rodiče a potom to byla také otázka image. V zahraničí jsem byl prezentován jako zpěvák ze zlatého města Prahy. Coby emigrant bych byl člověk, který bydlí někde za rohem... Jednou sedím v japonské restauraci v Hamburku a Japonci mi přinesli noviny. »Pane Gott tady se o vás píše,« ukazovali to své písmo. »Váš generální tajemník Husák říká, že oni se bez vás obejdou. Prý můžete zůstat venku a zpívat tam pro buržoazii.«
Ale jak jste tedy s Husákem jednali?
Nechal mi vzkázat přes obchodní misi, abych se vrátil. Takhle se prý budeme těžko dohadovat, chce to sejít se a v klidu všechno probrat. Dnes vím, že sám na ten nápad nepřišel. Moskva se ozvala, že by asi nebylo dobré, kdyby z Československa emigrovali populární umělci. Husák mi zaručil, že nám nebude ubližováno a že mě žádný estébák nebude zvát k výslechu. Sám s nimi neměl dobrou zkušenost, když seděl osm let. V ím, že starej osobně estébáky nenáviděl.
To myslíte vážně?
Proto přece prosadil na ministerstvo vnitra Obzinu, který vlastně nikdy nebyl policajtem, aby brzdil jejich zvůli. Husák splnil, co slíbil, a kvůli tomu jsem nedokázal, ba ani nechtěl proti němu vystupovat. To bych se nemohl podívat sám na sebe do zrcadla. V ím, že dnes, kdy každý je po bitvě generálem, se to těžko vysvětluje.
Ale vždyť jste přece měl zcela výjimečné postavení.
Nebylo až tak výjimečné. A politika mě neudělala. Nepřinutíte lidi, aby šli na koncert. Také chci podotknout, že hlavně v šedesátých letech dokázala socialistická kulturní sféra obrovské věci. Bylo to dáno také klidnější mezinárodní situací. Ale tím bych se dostal k politice. S novinářem Rostislavem Sarvašem jsme vydali knížku, kde jsem hovořil o tom, že v politice vždycky někdo někde tahá za nitky. Kritici se na mě vrhli. Ne, já už se radši nechci k politice vyjadřovat.
Zajímá vás politika opravdu tolik?
Zajímalo mě vždycky zákulisí politických událostí. Proč vznikly, kdo je financoval. V edle malování a muziky je politika třetí věc, která mě fascinuje. Čtu všechny naše i zahraniční noviny, faktografickou i historickou literaturu, a hlavně se najdou lidi u nás i v cizině, kteří mi prozradí věci, o kterých se v novinách nepíše. Ale dost už o tom.
Má romantický tenor nějakou vlastní ideologii?
Samozřejmě. Jsem továrna na sny a vůbec se za to nestydím. Říká se to i o Hollywoodu, nejsem tedy ve špatné společnosti. Uznávám film, který mě dojme, obdivuji, jak je vytvořen a domyšlen, že ani nedýcháte napětím, nebo se vám trefí na ten správný nerv, až máte slzy v očích. Tak to je všechno sen, který mnoho lidí potřebuje a který chci i já. Totéž mám rád v písních. Nedokážu si představit, že bych svým stylem belcanta zpíval protestní, nebo dokonce bojové písně.
Mezi vašimi spolupracovníky je i František Janeček, se kterým máte agenturu GoJa. Proč jste se s ním spojil, když jeho pověst je taková, jaká je?
Po listopadu si asi mnozí lidé mysleli, že jsem skončil. O Janečkovi se to říkalo také. A on byl přitom jediný, kdo za mnou přišel a řekl: Pojď, uděláme turné. Bylo úspěšné a já jsem zjistil, že Janeček je schopný profesionál. To rozhodlo o naší spolupráci.
Jste obklopen i kriticky uvažujícími lidmi, nebo dáte jen na vlastní úsudek?
Nechám si poradit, vyslechnu i kritiku. Vždycky prožívám dilema mezi euforií různých nápadů, včetně těch svých, a mezi skutečností. Někdy brzdím své spolupracovníky, jindy je to opačně, ale většinou mám obavy, že při experimentech bych nové posluchače nezískal a své poztrácel. Dokážu si představit své publikum a vím, jak reaguje.
Čili s publikem se ztotožňujete, jeho vkusem se řídíte?
Ano, naprosto.
 Karel Gott doma, ve svém soukromí. |
 Karel Gott s jedním ze svých obrazů |
 Čerstvý šedesátník Karel Gott na svém narozeninovém koncertu |
 Herečeky Stela Zázvorková, Jiřina Bohdalová a Jiřina Jirásková přišly poblahopřát Karlovi Gottovi k jeho šedesátým narozeninám |
