McLaughlin spolupracoval také s také s Chickem Coreou, Stanleym Clarkem, Carlosem Santanou. Kytary se nevzdal ani v devadesátých letech, kdy vydával alba takřka každý rok. Nedávno mu vyšla koncertní deska Live In Paris, záznam koncertu s pětičlennou sestavou Hearts Of Things. Napsal také hudbu pro symfonický orchestr a balet v Monaku. "Jsem fanoušek tance a obdivovatel Freda Astaira," vysvětluje.
Jak jste se dostal ke kytaře?
Narodil jsem se na venkově v malé vesnici. Jsem nejmladší z pěti dětí, měl jsem tři bratry a sestru. Moje maminka byla houslistka a už od pěti let mě nechávala poslouchat Beethovena, Mozarta, Brahmse, Schubrta. Když posloucháte hudbu, vnímáte něco krásného a něco to dělá s vaším tělem, s vaší duší. A když jsem jednou poslouchal Beethovenovu Devátou symfonii, závěrečnou partii se sborem, v tom okamžiku jsem se rozhodl, že budu hudebníkem. Od osmi let jsem se učil hrát na klavír. Ovšem když mi bylo jedenáct, dostal nejstarší bratr k narozeninám kytaru od druhého bratra, ale zakrátko ho začala nudit a kytara se dostala ke mně. Okamžitě jsem přestal hrát na klavír a vrhnul jsem se na ni.
A co jste tenkrát na kytaru hrál?
V té době bylo v Anglii nejpopulárnější blues, poslouchal jsem bluesmany od Mississippi či Muddyho Waterse. Přestal jsem se věnovat klasické hudbě, objevil jsem flamenco, které od té doby miluju. V patnácti letech přišel další objev: jazzový trumpetista Miles Davis. Pro mě to byl šok. A když jsem slyšel jeho dnes už legendární album Milestones, věděl jsem, že tímhle směrem se budu ubírat, že jsem našel i svou cestu.
Během deseti let jste se propracoval z britské provincie do centra jazzové avantgardy. Jak se to vlastně povedlo?
Na začátku šedesátých let jsem přišel díky své jazzové skupině do Londýna. Jednou v létě 1968 zavítal slavný klavírista Bill Evans do Ronnie Scott klubu v Londýně; byl s ním bubeník i Jack DeJohnette. Potkali jsme Jacka, když měl před koncertem volno, a v klubu jsme si zajamovali. Nevěděl jsem, že to Jack nahrával. Asi o měsíc později navštívil Londýn Miles Davis, slyšel hrát Davea Hollanda, dnes už taky věhlasného basistu, který do Londýna přišel s mou skupinou, a řekl mu: Ty, pojď se mnou! Byli jsme hrdí, že Angličan bude hrát s Američanem Milesem Davisem. New York byl totiž cílem každého evropského jazzmana. Po nějakém čase Jack DeJohnette přijel domů do Ameriky a u Tonyho Williamse, bubeníka, který hrál v kvintetu právě Milese Davise, pustil naši londýnskou jamovou nahrávku. Na jejím základě mi Tony zavolal, když spoluzakládal vlastní skupinu Lifetime.
A tahle story má ještě pokračování: jen co jste se vypravil za oceán, ocitl jste se ve studiu, kde Miles Davis pracoval na jedné ze svých nahrávek, které se později ukázaly pro vývoj jazzu jako stěžejní, In A Silent Way. Jak se vám to povedlo?
Ano, muselo to být v prosinci 1968 nebo v lednu 1969, potkal jsem Milese hned v den mého příjezdu do New Yorku. Měl jsem štěstí; byl jsem ve správnou dobu na správném místě. Druhý den se mě zeptal: Zítra nahrávám, nepřijdeš do studia i s kytarou? Ohromilo mě to, protože Miles byl můj idol. Od té chvíle jsme byli přátelé, stal se mi svého druhu kmotrem. Dával mi peníze, abych měl co jíst, platil nájemné. Byl úžasný, moc mi chybí, škoda že není mezi námi, nemůžu mu zavolat a popovídat si s ním...
Potom jste nahráli asi nejlepší Milesovo album, Bitches Brew...
Nevím, jestli bylo nejlepší. On považoval za své nejlepší album nahrávku k filmu o černošském boxerovi Jacku Johnsonovi. Vznikla následovně: byli jsme ve studiu, Miles ale neměl pro nahrávání nic připraveno. Nastoupeni byli bubeník Billy Cobham, Mike Henderson s baskytarou, Herbie Hancock s nějakou šílenou klávesnicí a Steve Grossman s tenorsaxofonem, taky já; Miles byl v kontrolní místnosti a vyprávěl si s producentem. Po dvaceti minutách čekání jsem začal hrát rhythm&bluesový riff. Přidal se Billy, pak Mike, dostalo to šťávu. V tom okamžiku Miles vběhl do studia s trubkou a rozsvítilo se nahrávací světlo. Dvacet minut neuvěřitelně improvizoval. Říkal, že to je jeho nejlepší nahrávka, ale udělal tolik vynikajících desek!
Davis vždycky přicházel s něčím novým. Ovlivnil vás při vašem pozdějším působení v jazzrockových skupinách?
To zase ne. Zahrál akord a zeptal se mě: Co bys s tím udělal? Zahraj mi riff! Tak jsem zahrál, on přidal další akord a potom řekl: Ano, to je ono. Každému dodal odvahu být sám sebou. To je nejlepší: nikoho nekopírovat. Všichni máme idoly a vzory, ale on měl tu schopnost vytáhnout z každého to, co v něm bylo tím podstatným.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jste se začal zajímat o indickou filozofii, přestal jste kouřit, pít a jíst maso, přijal jste indické jméno Mahavishnu, což značí síla, spravedlnost. Ostatně vaše asi vůbec nejslavnější skupina, již jste založil v jedenasedmdesátém roce, se jmenovala Mahavishnu Orchestra. Co vás vedlo k tomuto kroku?
Od poloviny šedesátých let jsem bral mnoho halucinogenních drog. Potom jsem si uvědomil, že drogy můžete brát jen po určitou dobu, pak už se musíte naučit měnit stav svého vědomí přirozeným způsobem. Tak jsem se propracoval k meditaci a hledal jsem učitele. Našel jsem Sri Chimnoye a zůstal jsem s ním pět let, abych se naučil meditovat. A medituji dodnes, ačkoliv jsem se v osmasedmdesátém roce vzdal svého indického jména a vrátil se spíše k evropské a fussion tradici. Meditování nadále zůstává krásnou a důležitou součástí mého života. Většinu času se sice nacházíme v normálním stavu vědomí, ale máme v sobě obrovský spirituální rozměr. Můžete se k němu dostat pomocí drog, ale přitom zabíjíte sebe sama, když v tom bez ustání pokračujete - ostatně ztratil jsem vinou drog mnoho dobrých přátel. Anebo se ke spiritualitě lze dostat přirozeným způsobem, přes jógu, bojová umění či něco podobného.
Proč jste se nedávno rozhodl obnovit skupinu Shakti, kterou jste v sedmdesátých letech vytvořil se třemi indickými hudebníky a kde jste hráli akustickou hudbu s indickou rytmikou?
Protože jsem svým způsobem malíř. Chci malovat obrazy, tu dát trochu modré, onde trochu červené... a najít mezi tím vším nějaké vazby. Jednu z těch barev tvořila i Shakti. Dodnes tu skupinu mám rád, což ovšem neznamená, že po více než dvaceti letech jsem hodlal vzkřísit tutéž hudbu - je nyní trochu jiná, ale věřím, že její duch je obdobně krásný, průzračný.
Hrál jste v mnoha zemích různých kontinentů. Jaké máte zkušenosti s politickými systémy?
Mám rád lidi, ale politické systémy jsou prakticky všechny špatné. Jen některé jsou ještě horší než ostatní. Jenže nějaký politický systém prostě potřebujeme, aby vůbec fungovala společnost. Problém je v tom, že všechny politické systémy jsou dobře ideologicky podložené, ale ti, kteří je řídí, jsou jen lidské bytosti plné pokušení a korupce. Na světě je velmi málo dobrých politiků. To je i důvod, proč se dobří lidé nechtějí stát politiky. Na to musíte být trochu šílený.
A co komunismus?
Pamatuji se velmi dobře na koncert v Československu, protože to bylo v době studené války. Ale nechme politických systémů, ostatně myslím, že když vyloženě nemusí, tak se lidé o politiku nestarají. Hudba má svou vlastní politiku, a to je řeč lásky... Také proto jsem obnovil Shakti: ne abych hrál indickou hudbu, nechci ji hrát, jsem svou podstatou jazzman. Ale miluji Indii jako takovou, její kulturu a speciálně indickou hudbu, její hudebníky obdivuji. A právě jediná věc, která je pro muzikanta opravdu zajímavá, je hrát s lidmi, které obdivuje. Protože hudba je o lásce. Teď vypadám jako hipísák, ale já jsem, takže je to v pořádku!
14. srpna 2000 12:14
