Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem průměrný filmař, tvrdí Carlos Saura

  16:23
Jednou v životě potká člověk takovou legendu, jakou je španělský filmař Carlos Saura, a podle zákona schválnosti právě takovou osobnost nechá čekat. Režisér, který dnes na 35. karlovarském festivalu převezme cenu za mimořádný přínos světové kinematografii, totiž dorazil o pár minut dřív a namísto do pokoje si to namířil rovnou k rozhovoru. Smál se hned při první otázce a vlastně se usmívat vůbec nepřestal.
Mám pro vás vzkaz od dvou studentek filmové vědy filozofické fakulty. Moc vás pozdravují a děkují vám – prý z vás dostaly jedničku.
Jedničku? Ze mě? Jak to?

Prostě jméno Carlos Saura bylo jednou z otázek při zkouškách. Jaké to je, žít s vědomím, že jste se stal součástí školní výuky?
Těm dívenkám vyřiďte, že naopak já děkuji jim. A pokud jde o skutečnost, že jsem součástí učebních osnov – no, není to špatné, zní to docela dobře a taky zábavně. Ovšem pravda je, že mě to vždycky znovu překvapí. Tedy skutečnost, že mé filmy znají lidé na celém světě. Já nejsem nijak mimořádně marnivý, ale je to zvláštní zážitek, když přijedete třeba do Číny a v Pekingu vám řeknou –  Jé, že vy jste ten známý režisér Carlos Saura?  My vás právě studujeme!

Jak se s vaší mezinárodní proslulostí slučuje fakt, že jste současně označován za „nejšpanělštějšího ze španělských režisérů ?
Tenhle přívlastek jsem dostal zvnějšku, já ho nevymyslel, a přiznám se bez mučení, že nejsem moc velký vlastenec. Celý vtip je prostě v tom, že dělám filmy, jaké chci a jaké mám rád.

Chystáte prý snímek o jiném velkém španělském filmaři Luisi Buňuelovi, s nímž jste se dlouho přátelil. Existuje něco, co jste o vašem vzájemném vztahu ještě neprozradil a co byste v připravovaném projektu použil poprvé?
Ano, je pravda, že Buňuel byl opravdu můj veliký přítel. Nejenže jsem ho obdivoval jako režiséra, jako svůj zářný vzor, ale vázal nás skutečně i velmi blízký osobní vztah. Najít od soukromých vzpomínek odstup je tedy velmi těžké. Dokonce v mém nejnovějším filmu Goya v Bordeaux, který na karlovarské přehlídce uvádím, Goya vyslovuje některé myšlenky, které původně pronášel Buňuel v našich společných rozhovorech. Vůbec měli ti dva, geniální malíř a geniální režisér, mnoho společného, a navíc všichni tři pocházíme ze stejného kraje.

Nevznikne tedy, po vaší slavné taneční trilogii s Antoniem Gadesem, noví třídílná série – pro změnu životopisná?
Jenže já nechci o Buňuelovi natočit životopisný portrét, bude to film v podstatě dobrodružný. Nicméně je pravda, že řada osobností, jež na mě měly silný vliv, mé filmy inspirovala: patří k nim Luis Borges, svatý Jan z Kříže, nebo El Dorado o conquistadorovi Lope de Aguirrovi…

Já měla na mysli konkrétně trojici životopisů o vás, duchovně spřízněných rodácích z jednoho kraje. Goyu už jste uctil, na Buńuela se chystáte letos na podzim – komu byste svěřil film o Carlosu Saurovi? Nebo si ho natočíte taky sám?
Na to je moc brzy, je mi teprve osmašedesát. Pamatujete si můj film Maminka slaví sté narozeniny? Tak to je ten správná věk. Pokud se dožiju stovky, pak možná začnu přemýšlet o svém vlastním životě, zatím mám na starost důležitější věci.

Na festivalu zazněl názor, že film je uměleckou formou pro jednadvacáté století…
… s tím plně souhlasím, a taky pro století dvacáté a dvaadvacáté, určitě.

Ale proč právě film?

Protože dokáže spojit všechny druhy umění, literaturu, hudbu, obrazy, ještě je přitom zpětně ovlivňuje a zároveň má stále před sebou spoustu dosud neprobádaných cest. Žádný jiný umělecký obor nedá tolik různých prvků dohromady – no, možná trochu opera, ale v té chybí pohyb.

Mluvíte o neprobádaných cestách, jiní zase předvídají doslova revoluci ve filmu, kterou spatřují od nových technologií, digitálního videa, počítačové animace…Bude to opravdu revoluce, anebo jde jen o čistě technický posun, který na podstatě filmu nic nezmění?
V celých dějinách lidstva se člověk nejvíc mýlil, když zkoušel předpovídat budoucnost, takže bych vám nejraději odpověděl – já nevím. Ale osobně věřím tomu, že moderní technika pouze zjednoduší a usnadní proces filmové tvorby.

Vy sám jste typickým představitelem autorského filmu, scénáře si píšete sám nebo se na nich podílíte. Dokázal byste přijmout běžnou studiovou zakázku – tady je scénář, tady šek s honorářem, a vy dodejte jen to režisérské řemeslo?
Ne, to by nedopadlo dobře. Já musím být v každém projektu osobně angažován, cítit se jeho součástí, jinak točit neumím. Možná kdyby šlo o látku, která by byla vyloženě v souladu s mými pocity a způsobem vidění…Někdy se vám stane, že čtete knihu nebo vidíte divadelní hru a říkáte si, ano, tohle je přesně můj svět.

Nicméně na rovinu: přijal jste někdy klasickou zakázku?
Ne. Tedy jednou mi dali cizí scénář, ale vymínil jsem si, že projde mýma rukama a že budou akceptovat mé změny a připomínky. Teď právě jednám o projektu, jehož příběh se odehrává v Anglii, byl by to můj vůbec první film natočený rovnou v angličtině, taky scenárista je Angličan, už tři týdny nad jeho textem sedíme, ale rozhodnut ještě zdaleka nejsem.

Existuje nějaký typ či žánr filmu, s jakým byste nehodlal ztrácet čas, ani jako režisér, ani jako divák?
Víte, já nevěřím na tyhle pojmy, jako jsou žánry. Lidi mají tendenci zařazovat věci do přehledných škatulek – tady je sci-fi, tady horor, tady komedie. Ale když jednotlivé prvky smícháte, mohou vzniknout velice zajímavé věci. Třeba sci-fi jsem si přál už dávno natočit…

Vážně? To bych od vás nečekala.
No ano, už od mládí jsem vášnivým čtenářem sci-fi.

Tak proč jste žádnou nenatočil?
Možná na to nemám hlavu. Ale kdo ví, třeba to jednou zkusím…

Jestliže nemáte rád žánrové škatulky, pak asi neznáváte ani ono mechanické dělení filmů a tvůrců na „hodné evropské a „zlé americké?
Jistě, to je nesmysl. Někdy mám pocit, že jsme tím věčným dělením posedlí, pořád a všecko musíme třídit a rozdělovat – tohle je pro mladí, a tamto o mladých… Podle mého názoru existují prostě filmaři dobří, méně dobří a špatní. Já například jsem režisér průměrný.

Nepovídejte? Kdopak tohle o vás říká?
Já to říkám. Zní to tak líp, nemyslíte?

Jenže vy jste dnes takříkajíc chodící klasik, můžete si takovou sebeironii dovolit. Zato v mládí jste se určitě také bouřil proti autoritám, chtěl jste dokázat, že to pravé umění přichází teprve s vámi a vaší generací – a najednou jste na opačné straně pomyslné barikády, kdy se vám jedni v úctě koří, druzí se vůči vám vymezují a třetí vás považují za minulou veličinu…
Víte, za mého mládí svět rozdělovala spíše politika než generační propast, vládly různé režimy, já taky zažil diktaturu.  V tehdejším slova smyslu „stačí chtěli zakonzervovat daný stav věcí, kdežto „mladí si přáli jej změnit. Dnes je tomu jinak, mladí bojují především o své vlastní místo ve světě. Ano, možná platí ono freudovské, že každý syn musí zabít svého otce, snad si někteří z nastupující generace myslí, že jim jejich předchůdci zaclánějí, brání jim postoupit výš. Ale ve skutečnosti tomu tak nemusí být, aspoň ve Španělsku žádné trauma podobného typu nepozoruji.

Začali jsme u vašich studentek, zkusme u nich i skončit. Kdybyste seděl při zkouškách z encyklopedického hesla Carlos Saura, jaký chyták byste na ně vymyslel?
Žádný chyták, já bych je kvůli své osobě netrápil. Spíš bych se jich zeptal, proč se vlastně chtějí věnovat filmu.

Režisér Carlos Saura, jedna z největších hvězd letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.