Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem prostě tvrdohlavá palice

  11:45aktualizováno  11:45
Fádní pražské sídliště Velká Ohrada se v posledních letech objevilo v tisku hlavně v souvislosti s tím, že se tam ukrýval pověstný vrah Kajínek. Přitom zde bydlí a se svou kapelou zkouší zpěvačka, která přijala jméno své čtvrti za umělecký pseudonym. Oficiálně se jmenuje Jana Husáková, ale vystupuje pod jménem Ta Jana z Velké Ohrady.

"To jméno mi vymyslel Pepa Nos, kterému jsem v roce 1996 dělala křoví, tedy zpívala druhý hlas. Mně se moje příjmení nikdy moc nelíbilo a taky jsem si říkala, že ženská příjmení jsou dost proměnlivá, takže je dobře, když se mezi lidmi ukotvím trochu jinak," říká zpěvačka.

Před dvěma roky natočila Jana se svou stejnojmennou kapelou kritikou nadšeně přijaté album Od půlnoci do tří. Přes absenci velké publicity se ho prodalo víc než nahrávek mnoha velkých hvězd. Tomu, co píše a zpívá, říká Jana z nouze šanson, ale nejsnáze se dá svou stylovou neohraničeností přirovnat ke starším písním Filipa Topola.

Vy jste začínala u Pepy Nose?
Já nepocházím z Prahy. Přišla jsem do ní, když mi bylo osmnáct. Tady jsem začala zpívat s folkovou kapelou Corpus delicti. Ve své době jsme byli docela úspěšní, ale všichni členové se po čase nějak rozptýlili.

A odkudpak jste?
Od Kolína, z vesnice. Do Prahy jsem šla na nástavbu po gymplu a už jsem tu zůstala.

Co jste vlastně na tom venkově jako holka poslouchala?
Helenu Vondráčkovou a Jirku Korna, stanici Hvězda. Kolem puberty, když jsem měla tu a tam nějakou korunu na desky, jsem poslouchala Luboše Pospíšila a ještě něco jsem měla ráda… jo, Michala Prokopa.

A od nich se odrazila vaše potřeba psát písničky?
Ne, vůbec ne. Já jsem začala skládat poměrně pozdě. Až potom, co jsem zpívala s Corpus delicti, když jsem se rozvedla. Měla jsem strašnou depku a muselo to někudy ven.

Jak jste tak seděla uprostřed čtyř stěn, osamělá, tak jste začala psát písničky?
Skoro jo. Strašně jsem potřebovala nějaký ventil, abych ze sebe dostala všechny pocity viny a sebelítosti. Vzpomněla jsem si, jak se v pubertě píšou básničky, všelijaké to "ty mě nemiluješ".

Psala jste je v pubertě?
Jistě, každý ode mě dostal aspoň jednu. Mně to tehdy hodně pomáhalo, tak jsem to zkusila v dospělejší podobě. Nejdřív to byly strašné plky, jak ten příval musel rychle odejít, ale pak mě to začalo bavit, věty se mi začaly rýmovat a pak mi bylo líto, že je to jen v sešitku…

To jste se vdávala hodně brzy, ne?
Tak jako normální holka z vesnice. Když je vám dvacet a nejste pod čepcem, tak máte pocit, že vás nikdo nemiluje. Já se vdávala až v třiadvaceti a rozváděla v pětadvaceti.

Bez dětí?
Utekla jsem mu dřív, než na ně došlo.

S vámi asi nebylo lehké soužití!
Já jsem paličatá. Pro hudbu je to hodně dobrá vlastnost. Pro partnerský vztah naopak.

Jste paličatější, než je u ženy v českých zemích zvykem?
Mám s tím občas problémy. Já si myslím, že malá role žen ve veřejném životě je u nás zapříčiněna i tím, že se umíme víc přizpůsobovat, že se nechceme tlačit moc dopředu.

Z rozvodu jste se už za ta léta snad vyzpívala. Tak o čem zpíváte dneska? Už to jde samo?
Jde, jenže pomalu. Ale to původní zůstává. Vždycky je to něco, co se mě dotkne a co ze mě potom musí ven. Jsem vlastně takový průtokový ohřívač.

Psaní písní a jejich interpretace jsou sice skoro spojité nádoby, ale je v tom hodně velký rozdíl. Co tréma, netrpíte jí někdy na pódiu?
Ono nejde jen o trému. Když jsem začínala zpívat, musela jsem zvládnout spoustu jiných věcí. Třeba co s rukama, to byl velký problém. Trému jsem přesto mívala dost dlouho. Nakonec jsem se otrkala v Semaforu. Tam jsem vystupovala kolem roku 1996. Nějakou dobu jsem vystupovala sama a pak jsem k sobě přibrala svou čerstvě vzniklou kapelu. Hráli jsme v jednom pořadu tři písničky. To muselo dobře znít od prvního okamžiku. Kdybych se v první z nich vypořádávala s trémou, tak bych s ní protrpěla vlastně celou jednu třetinu našeho vystoupení. Tím bych prostě zničila celý náš blok. Tréma musela zmizet.

To jste toho mezi dvaceti a pětadvaceti prošla hodně. Corpus delicti, byla jste také ve skupině Mrakoplaš, zpívala v Semaforu, s Pepou Nosem…
Ale byly to všechno jen výplně, než jsem začala dělat něco pořádně…

… a nakonec se stala šéfovou vlastní kapely.
To vyplynulo samo o sobě. Nikdo jiný to nechtěl dělat. Zbylo to na mně.

Vy jste nikdy nechtěla vystupovat sama?
Já potřebuji mít někoho za zády. Nějakou jistotu za sebou. Vůbec si nedovedu představit, že bych někde stála sama.

Čím se živí písničkářka, která zpívá neobvyklý styl na rozhraní folku a šansonu?
Počítačovou grafikou, což se kapele dost hodí. Neustále potřebujeme plakáty, vizitky, nabídky a různé propagační tiskoviny. Hodně se tím ušetří. Takže doma nejen skládám, ale dělám i kus manažerské práce.

V hudebních kruzích se říká, že prý jste dala v práci výpověď jen proto, abyste získala čas na natáčení nové desky. Je to pravda?
Ne tak úplně. Ta práce se včas složila sama. Ale kdyby na to přišlo a nebylo jiné cesty, asi bych tu výpověď klidně dala. Ta muzika je prostě důležitější.

Vás nikdy nelákalo dělat pro nějakou větší firmu?
My jsme to zkoušeli. Ze začátku jsme měli velký zájem spolupracovat s větším vydavatelstvím. Věděli jsme, jak to chodí, ale chtěli jsme to aspoň zkusit. S tou tehdejší vlnou amerických písničkářek se třeba mohl někdo chytit. Nechytil se nikdo. Dokonce ani vydavatelství, které nás potom distribuovalo. Až teprve když jsme album natočili za své, tak nám alespoň vyrobili cédéčka a kazety.

Tu novou desku jste taky natočili vlastním nákladem?
Ne. Tu už financoval náš vydavatel. Asi nám už začal důvěřovat.

Ten pocit, že vám někdo důvěřuje, musí být příjemný, ne?
Víc se hádáte. S tou první deskou berete vlastně všechno, ale teď potřebujete lepší podmínky. Ale vidíte, že i tomu malému vydavateli jsme dali jakousi naději. Dřív vydával jen nahrávky starého undergroundu, a teď začal kromě nás ještě dělat Traband a Nahoru po schodišti dolů. "Schodiště" s Markem Brodským je vůbec moje oblíbená kapela. Dokonce jsem pro ně napsala jednu písničku. Ale jak jsem pochopila, chlapcům se moc nelíbila. Bylo to na ně moc drsné.

Nahrávky vašeho typu souborů se prodávají hlavně na koncertech. Když se posluchačům koncert líbí, koupí si na připomínku desku. Máte dost podobných příležitostí?
Tolik, kolik potřebujeme. Jsme pražští a naše muzika je spíš velkoměstská. Nemá cenu se trajdat někde po venkově, protože s tamním publikem naše hudba moc nekomunikuje.

Nejste na rodný venkov příliš tvrdá? Nedíváte se na něj očima svých dětských zkušeností trochu svrchu?
Spíš bez příkras. Vím, jak to tam chodí. Vím, že je tam hodně těžké vybudovat si přehled o kultuře. Velká část lidí tam žije jen z rádia a televize. Co je mimo, to většinou neznají, takže je těžké se jim vnucovat. Proto je lepší jet tam, kde si vás dovedou dát do nějakých souvislostí. Kromě Prahy třeba do Brna nebo Plzně. A i pro tahle města jsme soubor, který oslovuje menšinový vkus. I ten cesťák je pro některé pořadatele velký náklad. A my si proto zase nemůžeme dovolit manažera, protože na něj nemáme.

Položíte si někdy otázku Stojí mi to za to?
Nepoložím, to mám už dávno vyřešené. Vím, že mi to za to stojí.

Ani tehdy, když se vracíte nad ránem ze špatně zaplaceného koncertu a za pár minut musíte do práce?
Snažím se vyřešit si tu práci předem. I za cenu toho, že vydělám míň. Zatím nějak vždycky bylo. V tom, co dělám, jsem šťastná. Skládám, textuji, zpívám, organizuju, dokonce dělám pro nás grafiku. To je za všechny peníze. Já mám svůj vkus a nároky a pod ty nechci jít.

Praxe v Semaforu ukazuje, že byste profesně stačila i na jiné druhy hudby, než je váš svérázný šanson. Nelákalo by vás to?
Jde zase o tu tvrdohlavou palici. Teoreticky asi ano, ale ono se asi těžko odbočuje, když máte takové naplnění. Pro mě by to byl krok zpátky.

Co zpíváte, když jste třeba někde na mejdanu? Hele, je mezi námi zpěvačka, zazpívej něco!
Tak různě. Nejvíc to, co se hrálo, když jsem začínala ve folku. Starý Žalmany, Nezmary a tak. Samé sladkoboly, to se hodí.

TA JANA Z VELKÉ OHRADY A JEJÍ PÍSNĚ

Vždycky je to něco, co se mě dotkne a co ze mě potom musí ven. Jsem vlastně takový průtokový ohřívač.

TA JANA Z VELKÉ OHRADY A JEJÍ JMÉNO

Mně se moje příjmení nikdy moc nelíbilo a ženská příjmení jsou taky dost proměnlivá, takže jsem se mezi lidmi ukotvila trochu jinak.

TA JANA Z VELKÉ OHRADY A JEJÍ PRÁCE

Snažím se práci vyřešit i za cenu toho, že vydělám míň. Ta muzika je pro mě prostě důležitější.


Zpěvačka Jana Husáková, která si říká Ta Jana z Velké Ohrady.

Zpěvačka Jana Husáková, která si říká Ta Jana z Velké Ohrady.

Zpěvačka Jana Husáková, která si říká Ta Jana z Velké Ohrady.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Marián Varga
Zemřel Marián Varga, varhaník legendární slovenské kapely Collegium Musicum

Hudebník, skladatel a jeden z nejvýraznějších československých hráčů na Hammondovy varhany zemřel ve středu ráno po dlouhé nemoci. Informaci potvrdila Jana...  celý článek

Robbie Williams (14. listopadu 2013)
Robbie Williams svou show v Praze odzpívá klidně i vsedě

Britský zpěvák Robbie Williams dorazí přesně za týden na pražské Letiště Letňany. Představí tu písně z aktuální desky The Heavy Entertainment Show, ale hlavně...  celý článek

Mezi hlavní hvězdy 14. ročníku festivalu patřili američtí Ghostface Killah.
Šestnáctý Hip Hop Kemp uvítá legendu. Peníze v hotovosti nepotřebujete

Po multižánrovém Rock for People se do Festivalparku v Hradci Králové stěhuje úzce zaměřená přehlídka Hip Hop Kemp, největší svého druhu v Česku.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.