RECENZE: Saxofonista Joshua Redman hladí po srsti. Ale až příliš

Jedna z největších hvězd jazzového saxofonu Joshua Redman po celou svou dráhu balancuje mezi moderní tradicí a experimenty. Jeho nové album Walking Shadows však každopádně patří do první z těchto skupin, a to jako málokterá z položek jeho diskografie.

Joshua Redman | foto: Jay Blakesberg

Na nahrávání sezval věhlasné spoluhráče, pianistu a producenta Brada Mehldaua, kontrabasistu Larryho Grenadiera a bubeníka Briana Bladea. A v neposlední řadě také smyčcový orchestr.

Jako by se Redman snažil svoje posluchače tentokrát od první do poslední vteřiny pouze hladit po srsti a vytvářet kulisu k odpolední kávě. Možná si však chtěl odpočinout od "divočin" a zkusit něco nového – podobně jako třiašedesát let před ním jeho slavnější nástrojový kolega na svých dvou albech Charlie Parker with Strings.

Walking Shadows

60 %

Joshua Redman

vyd. Nonesuch, distribuce v ČR Supraphon

Týmu, který Redmanovo album nahrál, samozřejmě nelze nic vytknout. V mnoha okamžicích má posluchač bez předsudků pocit z dotyku až jakési absolutní krásy. Hlavně v okamžicích, které tak či onak z konceptu vybočují.

To je kupříkladu dialog Redmanova saxofonu s Grenadierovým kontrabasem v Bachově Adagiu. Ale těší třeba i invenční pojetí tak notoricky známé skladby, jako je Stardust.

Při střízlivějším pohledu se však nelze zbavit dojmu, že třeba verze beatlovské Let It Be je přeslazená, jako by ji hrála obyčejná barová kapela. Že "filmová" aranžmá standardů The Folks Who Live on the Hill a Lush Life jsou až příliš retro. A vůbec: že od umělce Redmanova kalibru máme právo čekat víc než jen "hezkou" desku.