Knížka neméně půvabná, neboť stejně prostá, čistá, nevtíravá, zkrátka normální.
Pozapomenuté slovíčko normální ostatně charakterizovalo celý seriál, jenž se mezi papírovými dramaty velevášní a umělohmotnou zábavou pro umělohmotné lidi vyjímal jako krajíc čerstvého chleba na stole plném podezřele zavánějících ústřic.
Josef a Ly totiž vrátili na obrazovku obyčejnou lidskou blízkost, pro kterou se dodnes oslavuje Taková normální rodinka: s podobným typem humoru, přitom v moderním jazyku i kulisách, ale bez takzvaných angažovaných uměleckých zrcadel kriticky nastavovaných společnosti, která zabíjejí příběh spolehlivěji než biolit komáry.
Knížka zpětně dává možnost vyhledávat drobnosti, o něž se ta vzácně neútočná a nectižádostivá normálnost opírá.
Tam, kde by publicistika učinila z vyhoštění vietnamských restauratérů rasistický případ, vidí dětští hrdinové „lochnesky“, protivné kontrolorky v ohavných kloboucích. Tam, kde by telenovela usedavě štkala, krájejí starousedlíci naoko cibuli a jejich noví cizokrajní sousedi červené pálivé papričky.
A tam, kde tradiční seriál pěstuje rozechvělé zajíkavé výlevy pod hvězdami, v Josefovi a Ly vyznává lásku v zastoupení pejsek na baterku z tržnice. Že to není poetické? Právě naopak. A hlavně normální.
Možná, že včerejší tečka připadala seriálovým veteránům jako zrada. Příběh skončil tak napůl, ani dobře, ani špatně. Hrdinové přijali věci, jaké jsou. To přece v televizi nejde, to se mělo takříkajíc řešit! Jenže moderní seriál od Přátel přes Redakci po Josefa a Ly má svůj půvab právě v tom, že nic neřeší.
28. prosince 2004 15:00
