Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Josef Koudelka: Napůl voják, napůl mnich

  10:45aktualizováno  10:45
Nedávno otevřel v Praze svou životní výstavu. Strhl se kolem ní skandál, ale fotograf Josef Koudelka ho nechal za sebou. Jako vždy se sebral a zmizel. Dál bude osaměle putovat za svými snímky.

Taková obyčejná příhoda, ale je výstižná. Její hlavní hrdinové? Básník Ivan Martin Jirous a fotograf Josef Koudelka. Bylo 28. března 1969 a na pražském Václaváku se stmívalo.

Na Jirouse v ten moment kdosi nečekaně zakřičel a z výšky mu hodil foťák.

Pak po hasičské rouře sešplhal Koudelka, štíhlý třicátník v kulatých brejličkách. „Říkal jsem si, tak si s Josefem trošku popovídám,“ vzpomíná básník řečený Magor, „ale on mi foťák vyrval z ruky a neměl ani čas říct: Ahoj.“ Koudelka se ztratil, až za chvíli byl znovu k vidění v koruně stromu, jak fotí hořící kancelář Aeroflotu, symbol sovětské okupace.

Jejich cesty se brzy rozdělily. Koudelka emigroval a začal putovat po světě, zatímco Magor po komunistických věznicích.

Až v devadesátých letech Koudelkovi řekl, co mu v devětašedesátém došlo: „Najednou jsem pochopil, že je pro tebe fotografování víc než lidské vztahy.“

Koudelka je celý život napůl mnich a napůl voják, jak kdysi trefně poznamenala autorka jeho první české monografie Anna Fárová.

Mnich, protože je fotografie jeho řeholí. Pro ni už nehraje na dudy, jak to dřív miloval a uměl: „Nezbývá pro to ve mně prostor...“ A pro ni stále odchází od svých nejbližších.

A proč voják? Stačí se podívat, jak tenhle samorost vypadá.

O s u d o v ý   p e k a ř

Když přijel letos na podzim pověsit do Prahy výstavu, největší, jakou tu kdy měl, byl ve své tradiční „uniformě“: zelených manšestrácích a khaki košili s nárameníky.

Koudelka versus Knížák

Chaos provázel přípravu a listopadový začátek pražské retrospektivy našeho nejslavnějšího žijícího fotografa. Koudelka vše uzavřel slovy: „Jsem rád, že odjíždím do Francie a uniknu tomu vzrušení, které má výstava vyvolala.“

Národní galerie na výstavu přispěla minimem peněz, nezajistila katalog ani plakáty. Stejnou přehlídku ve francouzském Arles přitom poutala například pětimetrová fotografie v ulicích.

Koudelka dokonce označil přípravu akce za kalvárii, na což mu ředitel Národní galerie Milan Knížák odpověděl, že je to výstava ošklivá a přeplněná: „Možná, že pan Koudelka je dobrý fotograf, já nevím, ale jeho spolupráce s Národní galerií je ostudná.“

Koudelkovy vlasy a zarostlá tvář zešedivěly, ale pořád vypadá o deset let mladší: jako urostlý zálesák, který spává pod širákem.

Na tiskové konferenci nezapřel svůj moravský původ, když z batohu vytáhl lahve slivovice, uzené a koláče: „Když tady není žádné občerstvení, nechte kolovat!“

S místem narození má však potíž - studenti se učí, že je z Boskovic u Brna, jenže... „Tam jsem se narodil jen proto, že měla maminka těžký porod,“ vysvětluje. Tatínek pak Josífka zase vzal domů do Valchova, kde si ho sousedi dodnes dobírají: „Pepiko, te se za nás stedíš?“

Ve Valchově také ve čtrnácti osudově potkal pekaře, amatérského fotografa. A pak už měl v budoucnosti jasno, i když ještě vystudoval na leteckého inženýra.

P ř e d   k a n ó n a m a

O výstavu ve Veletržním paláci je zájem, zvlášť o víkendech bývá plno. A největší pozornost přitahují snímky, které změnily Koudelkův život - ty ze srpna 1968. V celé galerii se jen na nich odehrává drama.

Vše začalo ve tři hodiny nad ránem. Dvakrát telefonovala Koudelkovi do jeho žižkovského bytečku známá, dvakrát zavěsil. Když volala potřetí, otevřel okno a slyšel hučet letadla.

Josef Koudelka

Narodil se 10. ledna 1938 v Boskovicích. Absolvoval Fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze a do roku 1967 pracoval jako letecký inženýr. Roku 1961 měl první výstavu v pražském Semaforu, začal fotografovat Romy. O čtyři roky později ho Otomar Krejča pozval ke spolupráci do Divadla za branou. V srpnu 1968 fotografoval okupaci Československa, v devětašedesátém roce byly tyto negativy tajně vyvezeny do agentury Magnum Photo, poté snímky obletěly svět. Roku 1970 Koudelka požádal o britský azyl, státní občanství nakonec získal až v roce 1987 ve Francii. Řádným členem a zároveň spolumajitelem Magnum Photos je od roku 1974. Letos mu prezident Havel předal Medaili Za zásluhy.

V kritické chvíli měl štěstí - vrátil se zrovna z Rumunska, kde fotil cikánské dědiny, a tak vzal nabité foťáky a ještě za tmy spěchal k rozhlasu. Podle jednoduché, ale správné úvahy: „V pětačtyřicátém se to taky točilo kolem něj.“

Přijely první náklaďáky se zmatenými vojáky. „Lidi s nimi komunikovali, ale já ne - snažil jsem se co nejvíc pohybovat,“ vzpomíná fotograf.

Tehdy si ani neuvědomoval, co dělá, a mačkal spoušť. Deset tisíc záběrů za deset dní.

„Mnohdy mi lidi říkali, že jsem se pletl před těma kanónama, až jim běhal mráz po zádech.“
Tak zachytil ulice plné kouře, tanky a záplavu československých praporů. Naštvané chlapy a plačící ženy.

Přesně o rok později uveřejnila fotografie prestižní agentura Magnum po celém světě. Anonymně, jenže pro československou policii nemusel být problém vypátrat autora, a ten proto raději zůstal roku 1970 na Západě.

Měl štěstí - jiná agentura než Magnum by pravděpodobně s takovým podivínem nespolupracovala. Jak kdysi Koudelka obdivně prohlásil, v té firmě panuje anarchie: „Když se chceš ztratit na deset let do hor, tak se ztratíš.“ A to se mu hodilo.

N e z á l e ž í,  k d e   b u d u   s p á t

Josef Koudelka je celý život tulákem a zůstává jím i ve čtyřiašedesáti. Nikde nezakořenil, v emigraci si ani nepořídil byt. Spal v kanceláři, u známých a často někde u ohně, hned jak se setmělo a on si zahrál na foukací harmoniku. Za svítání zase vstát a fotit!

Co vám říká osobnost Josefa Koudelky?

Jan Saudek, fotograf
O jeho osobě mám to nejnižší mínění, ale jako umělec je vynikající. Měl techtle s jednou mojí milenkou v Paříži, takže mi nesedí, ale patří k tomu nejlepšímu, co jsme vyvezli do světa. Říkám to nerad, protože žárlím. Jeho Cikáni jsou nepřekonatelní. Přitom ho tu nikdo nezná, jak jsem zjistil anketou mezi nevěstkami. Jinak to, jak chodí s tlumokem a spí ve stanu, je póza, on má na nejpřepychovější hotely. Mám dojem, že je bohatší než já, a to už něco znamená.

Pavel Dostál, ministr kultury
Před fotografiemi Josefa Koudelky stojím a jenom užasle zírám na ten zázrak. V šedesátých letech začal fotit divadlo úplně jinak, jeho Cikáni dali fotografii sociální rozměr a okupační srpnové momentky mě, přiznávám se, znovu a zase i po těch letech dojímají, neboť jsem jejich současník a aktér. Klobouk dolů. A rychle!
Dan Bárta, zpěvák
Omlouvám se, ale o panu Koudelkovi nevím vlastně vůbec nic.

Ludvík Vaculík, spisovatel
Osobně ho neznám, ale jeho životopis je zajímavý, houževnatost obdivuhodná a dílo... Soudě podle výstavy, kterou jsem teď viděl... Vůbec jsem nevěděl, jak je rozmanité, rozsáhlé a zajímavé.

Nepoutá se ani k lidem. O ženách téměř nehovoří a po svých dětech chce, aby si uvědomily - když jsem s vámi, jsem jen pro vás. A když u vás nejsem, jako bych neexistoval.

Má sedmiletého syna a také šestnáctiletou dceru, Lucii. Letos ji vzal na své cesty a prožili spolu dva měsíce. Zatímco on fotil, Lucie natáčela na kameru. „Možná, že se jí podařilo udělat i něco o mně, ale to mi nepřipadá důležité. Spíš mě potěšilo, že ji to začalo zajímat,“ řekl Koudelka Hospodářským novinám.

Stále ctí zásadu „nikdy nepřemýšlím, kam si lehnu, dokud si tam nedám spacák“. Úplně stejně jako v dobách, kdy se pustil do svého životního tématu - Cikánů.

V šedesátých letech ho za nimi táhla nejprve hudba, navštěvoval je v jejich osadách s magnetofonem. A pořád v těch „zablešenejch peleších“ samozřejmě fotil. „Bylo to vypětí, musel jsem dávat bacha, co se děje. Někdy po svatbách byli opilí, hned nože a tekla krev, a tak bylo třeba odejít,“ popisuje práci, která ho nepřestala přitahovat.

Charakteristický je způsob, jakým z tisíců těchto obrázků vybíral použitelné - každý pověsil ve sklepě na stěnu a zkoušel, jestli s ním vydrží žít. „Fotky, které jsem už nesnesl, jsem otočil na druhou stranu.“

J e š t ě   p ě t   l e t   f o t i t

Po listopadu 1989 se začal vracet do Prahy i do rodného Moravského krasu.

Jeho úplně první kroky vedly na přátelskou návštěvu za dramatikem Josefem Topolem, pak do hostince ke Schnellům na kachnu se zelím a na procházku do staropražských uliček.

Ale domov tu nemá a už nikdy mít nebude. „Je spousta kamarádů, kteří jsou rádi, když přijdu, ale také vědí, že nezůstanu,“ říká majitel francouzského pasu.

V posledních patnácti letech se věnuje panoramatickým záběrům úpadku životního prostředí - velkým obdélníkům s bezútěšnými krajinami okolo elektráren či bezhlavými sochami, po nichž klouže divákův pohled ze strany na stranu.

To má tolik rád destrukci? Před zahájením pražské výstavy se vyznal z opaku. „Jsem strašně rád, že jsem se narodil a mám děti. A byl bych taky rád, kdyby jednou i ony byly rády, že se narodily. Tu naději mám,“ vyznal se nezvykle optimisticky.

Ačkoli je stále energický, dohání ho stáří. Ale on chce ještě pět šest let fotit, hlavně zajímavá místa v Rumunsku nebo Polsku. A pak? „Třeba si vezmu k ruce dva studenty, kteří dobře ovládají počítače, někde si najmeme místnost, navezeme mé kontakty a začneme materiál zpracovávat.“

 

Josef Koudelka: Divadlo za branou, Praha, 1968.

Josef Koudelka: Dunaj, Rumunsko, 1994.

Josef Koudelka: Francie, 1987

Josef Koudelka: Invaze, Praha, 1968.

Josef Koudelka: Praha 1960.

Josef Koudelka: Strážnice, Morava, 1965.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.