RECENZE: Tóny jako vojáci a severské slunce. Tak zpívá slavný Kaufmann

Publikum vyskakující ze židlí ještě před dozněním posledních tónů nejznámější tenorové árie, ženy všech věkových kategorií hrnoucí se k pódiu, s květinami i bez nich. Středeční koncert Jonase Kaufmanna v Obecním domě skončil triumfem.

Tenorista Jonas Kaufmann a dirigent Jochen Rieder | foto: ČTK

Ovace vestoje má dnes skoro každý zpěvák, ovšem jen někdo předvede skutečně mimořádný výkon. Německý tenorista k takovým výjimkám patří. V Praze se zastavil v rámci turné, na němž představuje své nové album Pucciniho árií. Dal by se tedy čekat slepenec evergreenů, ale Kaufmannovi a jeho „dvornímu“ dirigentu Jochenu Riederovi se přesto podařilo vsunout do programu i jakous takous myšlenku.

Jonas Kaufmann

90 %

PKF - Prague Philharmonia, dirigent Jochen Rieder

Smetanova síň Obecního domu, 16.března 2016

Pojali ho jako průřez Pucciniho dílem od úplného počátku, a to doslova, protože na úvod zazněl autorův opus č. 1, Preludio sinfonico. Puccini ho zkomponoval ještě jako student milánské konzervatoře, ovlivněný Richardem Wagnerem, ale přesto už tehdy nepostrádající vlastní invenci. Orchestr PKF – Prague Philharmonia tuto i další skladby hrál pozorně a kultivovaně.

Pucciniho rané opery jako Le Villi nebo Edgar se na jevištích příliš neobjevují. Na hity tedy došlo až koncem první poloviny koncertu, s operou Manon Lescaut, která v Pucciniho kariéře znamenala zlom na cestě ke slávě. Slavné melodie pak zazněly především v druhé půlce, v níž přišla na řadu Tosca, Madame Butterfly a nakonec Turandot, kterou již Puccini nedokončil.

Dělá to, co chce autor

Kaufmann není ani Ital ani showman, zosobňuje disciplínu spojenou s inteligencí a muzikalitou. Krásný temný hlas je darem, ale on se nespokojuje s jeho předváděním. Zatímco třeba Roberto Alagna v nedávném kinopřenosu Manon Lescaut z Metropolitní opery (v němž zaskočil právě za onemocnělého Kaufmanna) prostě chrlil z plna hrdla tóny stylem „padni kam padni“, Kaufmann je má uspořádané do vzorně srovnané řady jako vojáky. Žádný nevybočuje, všechny jsou stejné - a přesto je vlastně každý jiný. To už je ale Kaufmannovo umění přednesu a splnění skladatelova přání.

A Puccini dobře věděl, jaké „instrukce“ připojuje k notám. Takovou árii Cavaradossiho z Tosky, v níž hrdina před popravou vzpomíná na chvíle lásky, někteří tenoři co nejhlasitěji proštkají od začátku do konce, protože hlas jim ani jinak nefunguje. Když má ale nešťastný odsouzenec zpívat o sladkých polibcích, Puccini velí ubrat na síle, vložit do zpěvu co nejvíc citu, ladnosti. Přesně to Kaufmann nenásilně a měkce udělá a dosáhne kýženého efektu tiché bolesti. A takto má vystavěnou každou árii. V přídavcích ještě zazpíval druhou (respektive první) árii Cavaradossiho a poté desperáta Dicka Johnsona z opery Dívka ze Západu.

Nikdo samozřejmě není úplně dokonalý, jde spíš o vyzdvihnutí předností. Toho si je Kaufmann očividně vědom, však také z alba pro turné vybral ukázky, které mu sedí nejlépe. Slavnou árii Nessun dorma, kterou v Turandot zpívá princ Kalaf, ovšem nemohl pominout. Podává ji bezvadně, ale přesto... Člověk nikdy nezapomene na žhavé jižní slunce, které sálalo ze zpěvu Luciana Pavarottiho. V Kaufmannově světě bude slunce vždycky trochu zastřené. Ale i tak hřeje.