Jonas Kaufmann zvládá všechno. Něco mu sice sedí víc, něco míň, ale Verdiho umí stejně jako Wagnera, operu stejně jako komorní písně. V těch si jako Němec může vybírat z bohatého repertoáru. Něco z něj natočil i na CD, včetně Schubertovy Zimní cesty, kterou nyní provádí i na turné.
Jonas Kaufmann |
Tento cyklus – ponecháme-li stranou nedávný scénický experiment v barrandovském filmovém ateliéru – zná pražské publikum asi hlavně z emocionálního, zpěvného podání německého barytonisty Matthiase Goerneho. Kaufmann je jiný, zdrženlivější, snaží se co nejvíc zdůraznit intimitu kusu vyprávějícího o samotě, depresi a tušení konce života.
Úvodní píseň Dobrou noc zazpíval tak tiše, že se skoro ztratil za zvukem klavíru, na nějž Helmut Deutsch hrál s kouzelnou měkkostí a doslova dýchal s partnerem, jinak též svým bývalým žákem. V dalších písních se Kaufmann více rozezpíval, ale pořád šetřil dynamikou, pouze občas hlas rozvinul do efektní síly.
Dal si důkladnou práci s každou frází, s každým slovem. Jeho gesta podobně jako dynamika byla sporá, zpěv doprovázel spíše očima a mimikou. Paradoxně byla v tomto přístupu i svého druhu okázalost – jako by se divákům sdělovalo, tady stojí operní tenor, který se umí krotit a přeladit na jiný, tišší kanál.
Se stažením operního hlasu do komorního volumenu jakoby se poněkud stáhly i emoce, zatímco třeba zrovna u Goerneho, jenž rovněž dělá operu, je obojí více v přirozené rovnováze, bez onoho přeladění. Stejně jako u některých tenoristů, kteří Zimní cestu mají na repertoáru, ale zase by těžko zpívali třeba Wagnerova Siegmunda, jako například i pražskému publiku známí Ian Bostridge a Mark Padmore.
K poněkud odtažitému dojmu ale přispělo i prostředí Smetanovy síně, která pro komorní hudbu není vhodná. Takový recitál by se hodil do menšího sálu, kde by byl kontakt s umělcem bezprostřednější.