John Medeski | foto: Jazzinec

Nevím, co ode mě můžete čekat, říká John Medeski před českými koncerty

  • 0
John Medeski je jeden z nejslavnějších současných jazzových hráčů na klávesové nástroje všeho druhu. Člen tria Medeski, Martin & Wood a spolupracovník dlouhé řady interpretů všemožných žánrů poprvé přijíždí do Čech na dva sólové koncerty, kde se představí jen sám s klavírem. Umělec poskytl iDNES.cz exkluzivní rozhovor.
John Medeski

V České republice budete hrát potřetí, ale poprvé bez spoluhráčů z tria Medeski, Martin & Wood. Nebudou vám chybět? Nejen na pódiu, ale taky při cestování?
Medeski, Martin & Wood jsou jako rodina. I po 21 letech spolu velmi rádi hrajeme i trávíme volný čas. Kdyby nás to nebavilo, už bychom to nedělali. Spolupráce s jinými hudebníky mě nesmírně obohacuje, je potřeba najít společný jazyk, poslouchat se, zatímco sólové hraní člověka daleko víc odhaluje. Za nikoho se nemůžu schovat, na nikoho se nemůžu spolehnout. Pro hráče na piano je ovšem sólové hraní podstatou všeho: takhle bylo piano vynalezeno, takhle ho všichni z historie znají. Dělám to celý život a stále sólové hraní miluju. Nejsem samotář, ale opravdu rád hraju sám.

Kde John Medeski zahraje

31. 10. České Budějovice

Jazz And Blues Club Highway 61

1. 11. Trutnov

Koncertní síň Bohuslava Martinů

Mají vaši spoluhráči z MMW také své sólové projekty? Co si o nich myslíte?
Billy Martin hraje sólově a vydal i skvělou desku Black Elk Speaks. Chris Wood taky občas hraje sólově a jde mu to skvěle, i když nehraje příliš často. Všichni tři máme vlastní projekty, vždycky jsme měli. To je jeden z důvodů, proč pořád můžeme pracovat pohromadě. Všichni děláme věci, u kterých rosteme jako jednotlivci, což nám pomáhá udržovat se čerství pro společnou práci. Billy má taky vlastní vydavatelskou společnost a novou kapelu Wicked Knee. To je taková newyorská žesťová superskupina, kde hraje Steve Bernstein, Marcus Rojas a Curtis Fowlkes. Chris hraje hodně se svým bratrem ve skupině The Wood Brothers, což je hozené trochu více do country a blues. Zpívá, hraje na basu a skládá dost písní. Líbí se mi všechno, co Martin a Wood dělají, jsou to skvělí muzikanti.

Jaký je rozdíl mezi atmosférou na koncertech v Evropě a v USA?
To si může každý představit: evropské publikum umí poslouchat, což umožňuje dostat se na úplně jinou úroveň hraní.

Vyrostl jste obklopen klasickou hudbou a o jazz se začal zajímat až později. Co vás na něm přitahovalo?
Jazzové postupy nebo jinými slovy "duch jazzu". Myšlenka, že hudba se dělá v daný okamžik a pro daný okamžik. Podobná myšlenka byla samozřejmě do jisté míry historicky přítomná i v klasické hudbě: skladatelé byli skvělí improvizátoři a hudebníci často vytvářeli vlastní kadence a mohli improvizovat na základní témata.

Co bylo klíčovým bodem vaší kariéry?
Těch už bylo hodně. V jednom kuse cítím, že zažívám nějaké klíčové body.

John Medeski

Když hrajete na Moog nebo hammondky, můžete všemožně modulovat zvuk nástroje. Piano ovšem vždycky zní jako piano. Neomezuje vás to někdy? Nehledáte na pianu občas nějaké ovladače?
Většina nástrojů, na které hraji, má jeden základní zvuk s mnoha jemnými odstíny. Hammondky vždycky znějí jako hammondky, i když v tom světě je nekonečná řada možností. Totéž platí o pianu, jen je potřeba se do toho světa vydat. Cítím, že zvuk a barva tónu piana jsou taky nekonečné. Jediným rozdílem je to, že variace tvoříte prsty, dotekem kláves a ne ovladači.

Jak jste se naučil hrát na piano? Byla to láska na první pohled?
Seděl jsem u piana doma s otcem jako malý kluk. Hráli jsme s otcem dohromady, naučil mě pár prvních věcí, abychom mohli hrát spolu. Když mi bylo asi pět nebo šest let, začal jsem brát lekce klasického piana.

Co si myslíte o dnešní hudbě? Jste už dlouho na scéně, co se za tu dobu změnilo?
Věci se mění, tak to prostě je. Důležitá je schopnost vnímat změny a tančit na jejich vlnách.

Jakou hudbu teď zrovna posloucháte?
To je v dnešní době skoro nemožné říct. V počítači mám mraky hudby, podobně jako každý jiný, koho znám, a poslouchám úplně všechno.

John Medeski

V létě jste hrál ve Vídni v projektu nazvaném Spektrum Road společně s basistou Jackem Brucem, kytaristou Vernonem Reidem a bubenicí Cindy Blackmanovou. Co se vám na hraní v tomto rock-jazzovém projektu nejvíce líbilo?
Necpu hudbu do kategorií jako jazz nebo rock-jazz. To pro mě není moc užitečné. Kdykoli s někým hraju, tak především poslouchám, cítím a reaguji. Zkouším pak sám zahrát něco, u čeho si myslím, že by mohlo prospět celku. Pro mě to tedy v létě nebylo hraní jazz rocku, ale spíš hraní s neuvěřitelnými muzikanty. Nejvíce se mi líbila naprostá svoboda hudby a to, jak odlišný byl každý koncert. Neměl jsem tušení, co se stane v další písni, v další chvíli. Skvělý zážitek!

Cítil jste jiný přístup k rytmice, když za bicími seděla žena?
To je otázka k popukání! Cindy je jednou (nebo jedním, chcete-li) z nejsilovějších, nejvýbušnějších bubeníků, se kterými jsem hrál. Její ženskost se projevuje v jejím otevřeném srdci a naprosté absenci jakéhokoli "macho" ega. Hraní s ní je ovšem pěkný nářez!

Co mohou fanoušci očekávat od Johna Medeskiho v nejbližší době?
To opravdu nevím...