Britský zpěvák Joe Cocker

Britský zpěvák Joe Cocker v brněnské hale. | foto: ČTK

Joe Cocker touží po míru

  • 1
„Já už bych dávno nemusel zpívat,“ říká Joe Cocker, když se zeptáte, proč jako jedna z mála rockových hvězd woodstocké generace stále ještě nahrává a zhusta koncertuje.

„Ale mám pocit, že stále ještě existuje publikum, které o to stojí. Proč B. B. King hrál ještě v osmdesáti? Protože bylo ještě dost lidí, kteří ho chtěli slyšet. A protože měl pocit, že má chuť i sílu jim něco říct.“

Jak si vybíráte písně, které pak nazpíváte?
Vy byste chtěl asi slyšet, že mám zápisník, do kterého si píšu, která píseň se mi tak líbila, že bych ji eventuálně mohl natočit. Tak to není. Jistěže je pár písní, které se mi líbily před dvaceti nebo třiceti roky a po letech mám pocit, že bych jim mohl něco ze sebe dát. Třeba Georgi Harrisonovi jsem Beware Of Darkness dlužil celá léta. Ale většinou je to tak, že za mnou přijde producent, přinese mi skladbu a řekne, že tohle by mohlo být přesně pro mě. Někdy se trefí, jindy ne. A ne je taky dost často.

Nová deska je víc než ty předchozí inspirovaná Rayem Charlesem. Vzpomínáte si, kdy jste ho slyšel poprvé?
Už ani nevím. To bylo v dětství. Ale jsem rád, že to říkáte. Ray Charles byl první zpěvák, který zpíval gospelovou hudbu se světským obsahem. To mě odjakživa fascinovalo.

Chtěl jste, aby Hymn For my Soul byla hodně gospelová deska?
Ani ne, to je spíš záležitost producenta. Ale je fakt, že když jsem po letech znovu slyšel Long As I Can See The Light od Creedence Clearwater Revival, říkal jsem si, že v ní cítím kostelního ducha amerického Jihu.

Zajímavá je i skladba You Haven’t Done Nothing od Stevieho Wondera, kterou deska začíná. Říká se, že Wonder ji kdysi napsal o Robertu Nixonovi a o jeho přístupu k vietnamské válce. Je v tom nějaká paralela s Irákem?
Už mi to někdo z novinářů říkal. Ale v době, kdy jsem tu skladbu nahrával, jsem to opravdu nevěděl. Já jsem veskrze apolitický člověk. Nemám rád na deskách politická gesta. Jediné, po čem toužím, je mír. Mezi lidmi, v mé duši, všude.

Takovou mírovou písní je i titulní skladba. Její autor se brzy objeví i u nás jako člen doprovodné skupiny Rogera Waterse. Jak jste se k ní dostal?
Ta je z těch, které mi přinesl producent. Ale Andyho Fairweather-Lowa pamatuji z šedesátých let. Tehdy to byla teenagerská hvězda ze skupiny Amen Corner. Osobně jsem ho poznal až v půlce devadesátých let, když jsem na řadě koncertů vystupoval s Erikem Claptonem, kterému dělal druhého kytaristu. Patří mezi ty muzikanty, z nichž nikdy superhvězdy nebudou, ale bez nichž by muzika nemohla existovat.

Často koncertujete. Máte po šedesátce nějaká pravidla, která vás drží v dobré kondici?
Zapomněl jsem skoro na všechny hříchy mládí. Už dlouhá léta nepiju. Ano, mám recept na kondici. Chodím. Hodně chodím. Kdykoli mám chvilku času, jdu na procházku.