Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

UKÁZKA: Červenka od Jo Nesboa na poslední chvíli v předprodeji levněji

  0:01aktualizováno  0:01
Mezi taháky Velkého knižního čtvrtku bude i román Jo Nesboa Červenka. Čtenáři iDNES.cz si mohou už nyní přečíst ukázku z knihy a v předprodeji na portále Knihy.idnes.cz získat elektronickou verzi knihy o 20 procent levněji.

Kapitola 1

Jo Nesbo: Červenka (obálka knihy)

Mýtná stanice v Alnabru,  1. listopadu 1999 

Harrymu přeplachtil zorným polem šedý pták. Harry bubnoval prsty na volant. Čas se vlekl. V televizi zrovna včera kdosi mluvil o pomalém uplývání času. Takhle  to tedy vypadá, když se čas vleče. Stejně jako se vleče  na Štědrý večer, než přijde vánoční skřítek s nadílkou.  

Nebo na elektrickém křesle, než zapnou proud. 

Začal bubnovat ještě silněji. 

Parkovali na otevřeném prostranství mýtné stanice za  výběrčími budkami. Ellen maličko zvýšila hlasitost na  autorádiu. Reportér hovořil slavnostním a nábožným  hlasem: „Letadlo přistálo před padesáti minutami a  přesně  v  6:38 vstoupil prezident na norskou půdu. Uvítal ho  starosta okresu Ullensaker. Tady v  Oslu panuje krásný  podzimní den, vrcholná schůzka se tedy odehraje v pravých norských kulisách. Poslechněme si nyní, co prezident pronesl před půl hodinou při setkání s novináři.“ 

V předprodeji levněji

Pokud si e-knihu Červenka od Jo Nesboa koupíte na portálu Knihy.idnes.cz již nyní, ušetříte 20 % z původní ceny. Navíc můžete první třetinu knihy začít číst ihned. Zbytek knihy vám automaticky přidáme do knihovničky 20.března a informujeme vás e-mailem.

Byla to třetí repríza. Harry si znovu představil jásající novináře tlačící se před zábranami. Muže v šedivých oblecích na opačné straně zátarasů, kteří se jen vlažně snaží nevypadat jako agenti Secret Service, krčí neustále rameny a  přitom očima skenují dav, podvanácté kontrolují, zda jim příposlech drží správně v  uchu,  upravují si sluneční brýle, znovu skenují dav, na okamžik spočinou pohledem na fotografovi s  příliš dlouhým teleobjektivem, skenují dál, potřinácté kontrolují,  zda jim příposlech drží správně v uchu. Kdosi pronesl  v angličtině uvítání, rozhostilo se ticho a pak zachrastil  mikrofon. 

„First let me say I’m delighted to be here…,“ spustil prezident chraplavě počtvrté svou výraznou americkou angličtinou. 

„Někde  jsem  četla,  že  jeden  známý  americký  psycholog se domnívá, že prezident trpí MPD,“ prohlásila  Ellen. 

„MPD?“ 

„Multiple  personality  disorder,  mnohočetná  porucha osobnosti. Doktor Jekyll a  pan Hyde. Ten psycholog  tvrdil, že prezidentova normální osobnost neměla tušení, že ta druhá, to sexuální zvíře, souložila s těmi ženami. A proto ho nemohl ani Senát odsoudit za to, že o tom pod přísahou lhal.“

 „No ne,“ odtušil Harry a vzhlédl k vrtulníku kroužícímu vysoko nad nimi. 

V rádiu se hlas s norským přízvukem zeptal: „Pane prezidente, jedná se o první návštěvu úřadující americké hlavy státu v Norsku. Jaký to je pocit?“ 

Odmlka.

„Jsem velice rád, že jsem sem mohl opět zavítat. Za ještě důležitější považuji skutečnost, že se tu mohou setkat vedoucí představitelé státu Izrael a palestinského  národa. Je to klíčová…“ 

„Pamatujete si něco ze své předchozí návštěvy Norska, pane prezidente?“ 

„Jistěže. Doufám, že v  dnešních rozhovorech budeme moci…“ 

„Jaký  význam  má  Oslo  a  Norsko  pro  světový  mír,  pane prezidente?“ 

„Norsko hraje v tomto ohledu významnou roli.“ 

Hlas bez norského přízvuku: „Jakých konkrétních výsledků lze podle názoru pana prezidenta reálně dosáhnout?“ 

Záznam byl přerušen a slova se ujal hlas ze studia: „Tak jsme to tedy slyšeli! Prezident se domnívá, že Norsko hraje významnou roli při… ehm, mírových jednáních na Blízkém východě. Právě teď hlava Spojených států míří…“ 

Harry zasténal a rádio vypnul. „Co se to s naší zemí děje, Ellen?“

Ellen pokrčila rameny. 

„Minuli  jsme  stanoviště  dvacet  sedm,“  zapraskalo  z vysílačky na palubní desce. Harry pohlédl na Ellen. 

„Všichni na svých místech?“ zeptal se. Ellen přikývla. „Za  chvíli  to  vypukne,“  pronesl.  Ellen  obrátila  oči v  sloup. Řekl to popáté od chvíle, kdy kolona vyjela z  letiště  Gardermoen.  Z  místa,  kde  parkovali,  viděli prázdnou dálnici táhnoucí se od mýtné stanice směrem na Trosterud a  Furuset. Modrý majáček na střeše se líně otáčel. Harry stáhl okénko a vystrčil ruku, aby odstranil zažloutlý list, který se zachytil pod stěračem. 

„Červenka obecná,“ ukázala Ellen. „Takhle pozdě na podzim bývá k vidění vzácně.“ „Kde?“

„Tamhle. Na střeše té výběrčí budky.“

Harry se sklonil a vyhlédl čelním sklem ven. 

„Aha. Tak tohle je červenka?“ 

„Přesně tak. Ale hádám, že bys ji nepoznal od drozda cvrčaly, co?“ 

„Správně.“  Harry  si  zastínil  oči.  Začíná  snad  být  krátkozraký? 

„Červenka je zvláštní pták,“ pokračovala Ellen a zašroubovala uzávěr termosky. 

„O tom nepochybuju,“ odtušil Harry. 

„Devadesát procent červenek odlétá na zimu na jih a jenom pár jich to prostě riskne a zůstává tady.“ 

„Prostě riskne?“

Ve vysílačce znovu zapraskalo a ozvalo se: „Šedesát dvojka volá HQ. U silnice dvě stě metrů od sjezdu na Lørenskog parkuje neznámé vozidlo.“ 

Z  velitelského  stanoviště  odpověděl  hluboký  hlas bergenským dalektem: „Okamžik, šedesát dvojko. Prověříme to.“ 

Ticho.

„Zkontrolovali jste záchody?“ zeptal se Harry a pokývl k čerpací stanici Esso.   „Ano. Na stanici nikdo není, ani obsluha. S  výjimkou vedoucího. Toho jsme zamkli v kanceláři.“ 

„Výběrčí budky jste taky prošli?“ 

„Prošli. Uklidni se, Harry, všechny body, které bylo potřeba zkontrolovat, jsou odškrtnuté. Jo, a ty červenky, co tu zůstávají, doufají, že bude mírná zima, víš?  Může jim to vyjít, ale když ne, tak umřou. Možná tě napadne, proč tedy pro všechny případy taky neodletí na jih. Jsou snad ty, co tu zůstávají, prostě jenom líné?“ 

Harry mrkl do zrcátka a po obou stranách železničního mostu uviděl hlídky. Černooděnci v přilbách a se samopaly MP5 přes rameno. Dokonce i odsud dokázal v řeči jejich těla rozpoznat napětí. 

„Jde o  to, že když je mírná zima, mají možnost vybrat si nejlepší místo pro hnízdění před návratem ostatních,“  vysvětlila  Ellen  a  přitom  se  snažila  vecpat  termosku do přeplněné přihrádky v palubní desce. „Je to vědomé  riziko, chápeš?  Buď  se  budeš  mít  jako  prase v  žitě, nebo na to pěkně dojedeš. Riskovat, nebo neriskovat? Pokud to riskneš, možná jedné noci spadneš  zmrzlý z  větve a  roztaješ až na jaře. Jestliže se budeš  bát, možná si po návratu nezašukáš. Je to vlastně jedno z takových těch věčných dilemat, která je nutné neustále řešit.“ 

„Máš na sobě neprůstřelnou vestu s ocelovými pláty,  viď?“ Harry otočil hlavu a upřel na Ellen pohled. Ellen  neodpověděla,  jen  zírala  na  dálnici  a  přitom  pomalu zavrtěla hlavou. „Tak máš, nebo nemáš?“ 

Místo odpovědi si klouby poklepala na hruď. „Ty máš jenom tu lehkou?“ Přikývla. 

„Krucinál, Ellen! Dal jsem rozkaz, že máš mít vyztuženou vestu, ne tady tuhle mikymauzovskou variantu.“ 

„Jestlipak víš, co používají lidi od Secret Service, co?“ „Nech mě hádat. Lehké vesty?“

„Přesně tak.“ 

„A víš, kdo mi je u prdele?“

„Nech mě hádat. Secret Service?“ 

„Přesně tak.“

Zasmála se. Harry se také pousmál. V rádiu zachrastilo.

„HQ  volá  šedesát  dvojku.  Secret  Service  tvrdí,  že  u výjezdu na Lørenskog parkuje jejich vozidlo.“ „Šedesát dvojka. Rozumím.“

„Tak to vidíš,“ udeřil Harry vztekle dlaní do volantu. „Žádná komunikace, ty Amíci si jedou úplně po svým.  Co tam to auto dělá a proč nám to nedali vědět? Co?“ 

„Prověřují, jestli děláme pořádně svoji práci,“ odpověděla Ellen. „Jestli ji děláme podle jejich instrukcí.“ 

„V  každém případě smíš  maličko rozhodovat, tak si přestaň stěžovat. A nech toho bubnování.“ 

Harryho prsty poslušně přeskočily do klína. Ellen se usmála. Harry s dlouhým zasyčením vydechl: „Jojojo.“ 

Jeho prsty nahmataly rukojeť služebního revolveru,  šestiranného  Smith  &  Wessonu  ráže  .38.  Na  opasku  měl ještě dva rychlonabíječe, v každém také šest nábojů. Pohladil revolver s vědomím toho, že přísně vzato nemá momentálně povolení nosit zbraň. Možná vážně začíná  být  krátkozraký,  když  po čyřicetihodinovém  zimním  kurzu  nesložil  střelecké  zkoušky.  Přestože  to nebylo nic neobvyklého, stalo se mu to poprvé a vůbec se mu to nelíbilo. Stačilo se sice přihlásit na další termín, hodně lidí potřebovalo třeba čtyři pokusy nebo pět, jenže Harry to z nějakého důvodu stále odkládal. 

Opět zapraskání. „Projeli stanoviště dvacet osm.“ 

„To bylo předposlední stanoviště, co spadá pod policejní ředitelství kraje Romerike,“ okomentoval to Harry. „Další průjezdní stanoviště je Karihaugen a po něm už budou ta naše.“

„Proč to nemůžeme dělat tak jako jindy, prostě místo těch pitomých čísel jenom hlásit, kde se kolona právě nachází?“ posteskla si Ellen.

„Hádej.“

Unisono si odpověděli: „Secret Service!“ A rozesmáli se. 

„Projeli stanoviště dvacet devět.“ 

Harry mrkl na hodinky. 

„Fajn, za tři minuty je tu máme. Přepnu vysílačku na frekvenci  osloského  krajského  ředitelství.  Proveď  poslední kontrolu.“ 

Vysílačka kvílela a pískala, Ellen se zatím se zavřenýma očima soustředila na hlášení ostatních hlídek přicházející v řadě za sebou. Vrátila mikrofon zpět. 

„Všichni jsou na místě a připravení.“ 

„Díky. Nasaď si helmu.“ 

„Cože? Fakt, Harry?“

„Slyšelas, co jsem řekl.“

„Nasaď si helmu sám!“

„Moje je moc malá.“

Nový hlas: „Projeli stanoviště jedna.“

„Kruci, občas jsi prostě tak… neprofesionální.“ Ellen si stáhla helmu do čela, upevnila si pásek pod bradou a zašklebila se do zpětného zrcátka.

„Taky tě miluju,“ pronesl Harry, přitom dalekohledem zkoumal silnici před nimi. „Už je vidím.“ 

Na nejvyšším bodě stoupání ke Karihaugenu se zablýskl kov. Harry prozatím viděl jen první auto v koloně, věděl však, v jakém pořadí vozidla jedou: šest motorek se speciálně vycvičenými policisty z norského útvaru  pro ochranu ústavních činitelů, dva norské doprovodné vozy,  jedno  auto  Secret  Service,  pak  dva  stejné  automobily Cadillac Fleetwood, speciální vozidla, která si Secret Service přivezla z  USA. V jednom z  nich seděl prezident. Ve kterém, to bylo tajné. Nebo možná sedí  v obou, pomyslel si Harry. Jeden pro Jekylla, druhý pro  Hydea. Potom následovala větší auta: sanitka, komunikační vozidlo a několik automobilů Secret Service. 

„Zdá  se,  že  všechno  probíhá  v  poklidu,“  pronesl  Harry. Pomalu přejížděl dalekohledem zprava doleva.  Ačkoli bylo chladné listopadové ráno, chvěl se nad asfaltem vzduch. 

Ellen už viděla obrysy prvního auta. Za půl minuty kolona mine mýtnou stanici a  ona s  Harrym bude mít polovinu úkolu za sebou. Za dva dny, až tudy stejné  vozy projedou v  opačném směru, se budou moci vrátit k běžné policejní práci. Ellen dávala přednost styku s  mrtvými osobami na oddělení vražd před vstáváním  ve tři hodiny ráno a  vysedáváním ve studeném volvu  s  nedůtklivým Harrym, kterého očividně tížilo břemeno svěřené odpovědnosti. 

S  výjimkou Harryho pravidelného dechu panovalo  v  autě  ticho.  Ellen zkontrolovala,  zda  indikátory  na obou vysílačkách svítí. Kolona vozidel už téměř dosáhla úpatí kopce. Ellen se rozhodla, že si po práci zajde  do baru Žízeň a opije se. Chodíval tam týpek, s nímž si občas vyměnila pohled, měl černé vlnité vlasy a hnědé,  trochu  nebezpečné  oči.  Vyzáblý.  Vypadal  tak  trochu bohémsky, jako intelektuál. Možná… 

„Co ksak…“Harry si bleskově přitáhl mikrofon. „Ve třetí výběrčí  budce zleva stojí nějaký člověk. Může ho někdo identifikovat?“ 

Vysílačka odpověděla praskajícím tichem. Ellen zatím pohledem rychle přejížděla po řadě výběrčích budek. Támhle! Zahlédla mužova záda za hnědým sklem  obslužné přepážky  – pouhých čtyřicet padesát metrů  od nich. V protisvětle se postava zřetelně rýsovala. Stejně jako krátká hlaveň se zaměřovačem vyčnívající dotyčnému přes rameno.

„Zbraň!“ zakřičela. „Má samopal!“

„Do prdele!“ Harry rozkopl dveře auta, chytil se oběma rukama za okraj střechy a vyhoupl se ven. Ellen zírala na kolonu aut. Nemohla být od muže dál než nějakých pár set metrů. Harry strčil hlavu do vozu. „Není to nikdo z  našich, ale může to být někdo od  Secret Service. Zavolej HQ.“ V ruce už držel revolver.

„Harry… 

„Teď hned! A jestli HQ řekne, že je to někdo z jejich  lidí, zatrub klaksonem.“

Harry se rozběhl k  výběrčí budce a  zádům v  saku.  Hlaveň  vypadala  jako  hlaveň  samopalu  Uzi.  Syrový  ranní vzduch pálil Harryho v plicích.

„Policie!“ zařval. „Police! “ 

Žádná  reakce,  silné  sklo  přepážek  bylo  vyrobeno  tak,  aby  nepropouštělo dovnitř  dopravní  hluk.  Muž  nyní otočil hlavu ke koloně a Harry zahlédl jeho tmavé sluneční brýle značky Ray Ban. Secret Service. Nebo  někdo, kdo chce vypadat jako agent Secret Service. 

Ještě dvacet metrů. 

Jak by se dostal do zamčené budky, kdyby nepatřil  k nim? Krucinál! Harry už slyšel motorky. K přepážce  doběhnout nestihne.

Uvolnil  pojistku  a  zamířil,  přitom  se  modlil,  aby klakson  rozřízl  ticho  tohoto  zvláštního  rána  na  uzavřené dálnici, kde neměl nejmenší touhu se vůbec vyskytovat. Instrukce zněly jasně, některé myšlenky však vytěsnit nedokázal.

Lehká  vesta.  Nulová  komunikace.  Vystřel,  není  to  tvoje chyba. Má rodinu?

Přímo za výběrčí budkou se objevila kolona a rychle  se blížila. Za dvě vteřiny budou cadillacy na úrovni budek. Levým koutkem zahlédl Harry pohyb, ze střechy se vznesl ptáček. 

Riskovat, nebo neriskovat… jedno z takových těch věčných  dilemat.

Uvědomil si, že vesta neznámého je u krku vykrojená, a sklonil revolver o půl palce níž. Řev motorek byl  ohlušující.







Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.