Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Když Villazón zpívá polárníka, roztaje i Antarktida

  15:55aktualizováno  15:55
Velkými ovacemi pro účinkující i skladatele Miroslava Srnku skončila v neděli v Bavorské státní opeře světová premiéra nové opery South Pole (Jižní pól). Mladý český skladatel ji složil na objednávku této mnichovské scény, jež patří k nejpřednějším na světě.

Scéna z opery Jižní pól | foto: Wilfried Hösl

Divadlo novinku propagovalo všemi způsoby, nad vchodem do budovy dokonce z reproduktorů „fučel“ na příchozí vichr. Vítejte v Antarktidě.

Námětem opery, kterou Srnka napsal spolu s australským libretistou Tomem Hollowayem, je soupeření dvou polárníků, Brita Roberta Scotta a Nora Roalda Amundsena při dobývání jižního pólu. Nejednou zpracovaný příběh vypráví v časové posloupnosti tak, jak se odehrál na základě dostupných faktů.

Miroslav Srnka: South Pole

Dirigent Kirill Petrenko

Režie Hans Neuenfels

Mnichov, Bavorská státní opera, světová premiéra 31.ledna 2016

Hodnocení: 80 %

Opera začíná efektně. Lidský hlas napodobuje pípání a dešifrování telegrafu, jímž Amundsen sděluje Scottovi, že se rovněž chystá vyrazit na jižní pól a nikoli na sever, jak původně zamýšlel. Pak se rozběhne závod. Pětici Britů zpívají tenoři, pětici Norů barytonisté. Základní nápad autorů spočívá v téměř neustálém paralelním vyprávění dvou příběhů, jednoho tragického, druhého vítězného. Jeviště je tedy rozděleno na pomyslné dvě poloviny, také titulky běží dvoje. V tom se však skrývá z diváckého hlediska i úskalí, protože děj opery je složen spíše z krátkých, vskutku závodním tempem uhánějících epizod a přinejmenším při prvním sledování je problém vše „ukoukat“. Člověku připadá, že neustále pootáčí hlavou jako při tenise...

To, co upoutá poslechem, je vedení hlasů. Vlastně všichni členové expedic mají relativně náročné party. Srnka je splétá do nejrůznějších efektních disonancí, vede je spíše instrumentálním, velmi vyhroceným způsobem, žene je málem na hranu zpívatelnosti. Orchestrální part ve své tonální rozvolněnosti a působivé instrumentaci působí spíše jako jemné podkreslení, jako sněhová poduška, do níž se zarývají robustní pěvecké projevy jako lyže. Zásluhou orchestru a dirigenta Kirilla Petrenka však orchestr zní krásně, měkce a přehledně.

Poníci, psi i gramofon

Mimochodem, lyže se v inscenaci také objeví, na nohou Norů. Režisér Hans Neuenfels, v minulosti proslulý provokativními aktualizacemi, v tomto případě zůstal spíše u pozorně realistického vylíčení děje. Na oslnivě bílé scéně s černými „doplňky“ se pohybují oba týmy v kostýmech navržených podle dobových fotografií. Na scénu přijedou i motorové sáně, které (neúspěšně) zkoušeli Britové. Ti ve svém táboře hrají fotbal, z gramofonu poslouchají árii z Carmen. Černě odění tanečníci představují poníky Britů a psy Norů. Ostatně scéna, v níž Britové poníky zabíjejí, patří k nejemocionálnějším místům. Překoná je až umírání samotných členů expedice, zatímco Norové slaví triumf. Netuší, co se stalo soupeřům, teprve v samotném závěru dostává Amundsen telegram se zprávou a operu uzavře slovy „Scotte, gratuluji. Pól je tvůj“.

Fotogalerie

Je znát, že libretista i skladatel se snažili uniknout xtému banálnímu a srdceryvnému převyprávění notoricky známého příběhu a do slov hrdinů se pokusili otisknout jejich vnitřní konflikty. To je chvályhodné, i když v opeře, která dost uhání a vystupuje v ní hodně postav, se nebezpečí banality nebo kýče zcela vyhnout nelze, protože pro diváka není snadné se soustředit na pochybnosti v duších hlavních hrdinů.

Utrpení britského kapitána

Nicméně pokud někdo do opery vložil nejpravdivější výpověď, tak tenorista Rolando Villazón. Ten v posledních letech pro sebe hledá nová témata, ne vždy úspěšně, ale v tomto projektu se našel. Roli britského kapitána prožívá každým nervem a dokazuje, že soudobá hudba nemusí být chladná matematika, že se dá zpívat žhavě a plným srdcem, až ledy pukají. Jeho Scott je vitální a bouřlivý, nepřehlédnutelný i v „maskovací“ polární výstroji, jedním slovem „sympaťák“. Utrpení svého hrdiny, který se ve spacím pytli až do poslední vteřiny svého života snaží psát deník, ztvárňuje prostě tak, jako když mnohokrát trpěl a umíral v operách 19. století. A člověk mu věří. Villazón Jižní pól divákům doslova „prodal“.

Je to působivý kontrast k barytonistovi Thomasi Hampsonovi, od hlavy k patě v kožešinách, který už coby Amundsen až tak sympaticky a vřele nepůsobí, spíše staví do popředí ctižádost, která člověku velí jít za svým cílem přes mrtvoly. I když ani on není jenom černý. Spolehlivý vzorec hodný (a rozervaný) tenor - zlý (i když ne vždy tak moc) baryton očividně funguje vždycky...

Také všichni ostatní představitelé podali dobré výkony, a to jak členové obou expedic, tak obě dámy, Tara Erraughtová, která zpívala Scottovu ženu Kathleen, a Mojca Erdmannová v roli Landlady, Amundsenovy lásky.

O každé novince se přirozeně dá diskutovat. Našinec si každopádně musel položit otázku, proč Srnkovi, který je momentálně ve světě náš asi nejhranější autor, nabídla spolupráci na jeho první celovečerní opeře Bavorská státní opera a ne některá z předních českých scén. Nebo jestli nebylo možné pokusit se o nějakou koprodukci s mnichovskou scénou.

Aktivnější byli zkrátka v Mnichově. O zájmu zdejšího publika svědčí, že i další představení už jsou v podstatě vyprodaná. Jistě, přispívá k tomu atraktivní námět i hvězdné obsazení. Teprve čas ukáže, jestli je Jižní pól životaschopný a budou ho hrát i další scény.



Témata: Mnichov




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.