Jitřenka září nad hřbitovem

Hru Georga Taboriho Balada o vídeňském řízku uvedl vídeňský Akademie-theater v roce 1996, o rok později se v časopise Svět a divadlo objevil její překlad od Josefa Balvína; česká premiéra se konala tento týden v pražském Divadle Na zábradlí v překladu Jaroslava Achaba Haidlera a v režii Jiřího Pokorného.

Teskná fantazie, s trpkým humorem akcentující židovské obsese a fobie, se odehraje v pěti obrazech. Alfons Jitřenka, kterého ztvárnil Jiří Ornest, se zprvu objevuje jako degustátor v jednom vídeňském restaurantu, jehož majitel se těší na „více hvězdiček“ v gurmánském bedekru. Alfons se prezentuje - alespoň navenek - jako profesionál ochutnáváním již zdravotně značně handicapovaný, navíc nepochválí zdejší vídeňský řízek, který vyzkoušel při svých předchozích návštěvách.

Další epizoda představuje Alfonsovu domácnost; k jeho paranoidním představám, že fašisté jsou opět u moci a obklíčili bydliště, povolává manželka na pomoc svého bratra zvěrolékaře. Ten Alfonsovi slibuje, že ho vyvede z nebezpečí - avšak jako psa. Další obraz se odehraje na veterinární klinice, kde „pro- následovaný“

Balada o vídeňském řízku George Tabori
režie	Jiří Pokorný
překlad	Josef Balvín
dramaturgie	Ivana Slámová
scéna	David Černý
hudba	Michal Ničík
kostýmy	Kateřina Štefková
hrají	Jiří Ornest Josef Hrubý Magdalena Sidonová  Anna Geislerová  Petr Čtvrtníček  Bohumil Klepl  Tomáš Palatý   Jan Budař  Eva Holubová  Libor Prakesch  Tomáš Mery Josef Hrubý Ladislav Klepal   Tomáš Palatý  Bohumil Klepl  Petr Čtvrtníček   Tomáš Palatý
premiéra	4. prosince 2001

komunikuje s ostatními zvířaty; děj se pak přenese do ďáblova holičství. Balada končí na hřbitově; tam Alfons s manželkou pojídají vídeňský řízek nad hroby předků. Celá tato podivuhodná cesta je kořeněna existenciálními reflexemi i paradoxy židovského humoru.

Po slibném, bodře hospodském, leč atmosférou hrozivém prvním obrazu přejde Pokorného inscenace do deskripce bizarností. Renomovaný výtvarník David Černý čtvercový formát jeviště Divadla Na zábradlí nijak nezdůvěrnil; plochá, těžkopádná scénografie vzbuzuje pochybnost, cítí-li Černý zákonitosti divadelního prostoru. Alfonsovu manželku, která věru není vzorem počestnosti a má sexuální záskoky „u sousedů“, hraje Magdalena Sidonová.

Ambivalentní dráždivost její herecké kreace by pro charakteristiku postavy byla postačující, kostým ji však hned zkraje prezentuje jako ženštinu hodně pochybné pověsti. Domácnost režisér rozšířil o Alfonsovu maminku, kterou Anna Geislerová vykresluje sice s ukázněným šarmem, ale celá freudistická komplikace působí samoúčelně. Veterinární klinika pak připomíná výstavku velkých plyšových miláčků pro děti.

Hodnoty inscenace spočívají především v hereckém přínosu; nejvíce možností má Jiří Ornest, který s šarmem i deklamační rozvahou ordinuje životaschopný smích skrz slzy i moudrost mnoha pokolení. Vichřičného veterináře prokresluje s interpretační jistotou Jan Budař, epizodní role pointují razantní groteskní nadsázkou Petr Čtvrtníček a Bohumil Klepl.

Uvedení Taboriho tragikomedie je vítaným obohacením dramaturgického profilu divadla, aktuálnost či tíhu historických reminiscencí uvádějí do zvláštního vakua počeštěná příjmení Haidlerova překladu: z Grünspanové je Krušpánková, Heideckera nahradil Pohanka a z emotivně i kulturně fixovaného Morgensterna se vyklubal Jitřenka.

Fotografie z inscenace pražského Divadla Na zábradlí Balada o vídeňském řízku.

Fotografie z inscenace pražského Divadla Na zábradlí Balada o vídeňském řízku.