Jak se cítíte v zemi, kde neustále sílí kampaň proti kuřákům?
Nemám šediny, ale je o mě známo, že jsem stará paní, takže mám na řadě míst dispens, čili úlevu. Snažím se pohybovat mezi lidmi, kteří z toho nedělají problém. Samozřejmě, když jedu v autě nekuřáka, tak mu tam nekouřím, už jen proto, že z auta se to strašně špatně vyvětrává. Ale když si mě někdo pozve na večeři, sedneme si a v tu chvíli řekne: promiňte, my u nás nekouříme, tak si beru kabát a odcházím. Tohle jsme si měli říci dříve. To se nedá nic dělat, to se nesluší.
Co globalizace, telefonizace, computerizace?
Mě to nevadí, protože se to nesnažím klopotně dohánět. Co dnes dokáže s počítačem desetiletý kluk během čtvrt hodiny, to nemohu zvládnout, ani kdybych se tomu věnovala od rána do večera. Pro mne moderní doba přináší řadu výhod počínaje myčkou na nádobí a autem až po možnosti pohodlného vytápění. Ale to nemění nic na tom, že nejraději chodím pěšky po lesních cestách.
Jenže neničí se teď normální, tradiční komunikace, běžné mluvení?
Jistě. Mě to vadí, ale co naděláte?
Zjednodušuje se například slovník, to přece pro lidi, kteří zacházejí s mluvou a jazykem musí být problém...
Jistě, mnoho si jich na to stěžuje. Jenže to je jedna z těch věcí, na kterou člověk může nadávat, ale to je tak jediné, co s tím může dělat. Mobilní telefony, textové zprávy, internet - to všechno je neodmyslitelné od moderní doby. Ničí to sice výrazové možnosti jazyka, ale už se bez toho neobejdeme. Já třeba ano, ale všichni jako celek nikoli. Ale opravdu se děsím jedné věci - podívejte se kolem sebe, kolik vychází vynikajících knížek. Jenže není čas číst. Nedávno jsem si koupila Toulky českou minulostí, což jsem vždycky moc ráda poslouchala v rádiu. A přistihnu se při tom, že přečtu tři stránky a zjistím, že vůbec nevím, co na nich bylo. Myslím na něco jiného. V rozhlase si to poslechnu, protože při tom mohu dělat další věci, ale na čtení se pořádně nesoustředím.
Nedotýká se to i herců? Nesoustřeďují se méně při práci v divadle?
Pokud by to tak bylo, tak by měli jít od toho...
Nevídáte scény, kdy rozčílený režisér poskakuje po sedadlech a křičí, aby se herec pokusil být v divadle i duchem...
Mně takoví režiséři připadali vždycky směšní, ale v tomhle případě bych jim i dala za pravdu.
Ostatně - měla jste někdy spory s režiséry? To se výrazným hereckým osobnostem stává, že se s nimi ne vždycky tak úplně shodnou...
Nikdy. Měla jsem na ně vždy - v divadle i ve filmu - mimořádné štěstí. Jediný režisér, na kterého jsem kdy křičela, byl člověk, kterého si budu do smrti vážit, totiž Luboš Pistorius. My jsme spolu dělali komedii, veselohru, a on prostě nebyl zrovna mistr komediálních témat. Těsně před premiérou prohlásil, že to pořád nějak není ono. Tehdy jsem křičela. A on mě odboural, protože se mě s nevinným výrazem zeptal, co tedy budeme dělat.
Zažila jste mnoho herecké slávy, ale neměla jste někdy chuť být i autor, napsat hru či román?
Neměla jsem na to nikdy čas. Ale mám spoustu materiálu i situací z prostředí, kde jsem žila. Ne, že bych se do toho dala sama, ale ráda bych to předala někomu, kdo se tím zabývá. Nemůžete prostě dělat všecko. Mě strašně mrzí, že se Zdeněk Podskalský k psaní dostal až na sklonku života. Nemyslím scénáře, ty si dělal léta, ale mám na mysli například fejetony.
Ještě se vám po něm hodně stýská?
No hodně... Mně se totiž nic jiného než jen stýská.
To zní hodně smutně...
Ona to také není žádná sranda.
Ale když o tom mluvíte, usmíváte se...
Protože si myslím, že když něco trápí mne, nemá to ještě způsobovat trauma také mému okolí. Víte, mně odešli nejdůležitější lidé v mém životě. Podskalský byl člověk, který mne vázal k životu, a to k životu šťastnému. Navzdory tomu, že jsme spolu prožívali i ty moje možná nejhorší chvíle, kdy jsem nesměla pracovat. Před dvěma lety mne opustila moje bezmála stoletá maminka, teď nedávno by jí bylo sto. To byla žena, která tvořila smysl mého života. Takže, když vám odejdou dva nejbližší lidé, není to moc příjemná procházka. Ale já nepláču, protože si myslím, že svým způsobem jsou pořád se mnou.
Dovolím si jednu zprofanovanou a módní otázku, ale dostali jsme se k tomu a teď ji musím položit - věříte v Boha?
Já jsem částečně vychována v klášterní škole a dá se říci, že v těch základních bodech de facto praktikuji v katolickém smyslu slova. Na druhé straně - jsem člověk skeptický ke všemu, na co si nemůže sáhnout. Pro mne jsou některé otázky do té míry nesrozumitelné a jsem do té míry pyšná, že nejsem schopna vzít na vědomí, že nemusím být schopna všemu rozumět. To je totiž součást víry.
Takže věříte, avšak pochybujete?
Možná, že je to spíše opačně. Já nevěřím, ale snažím se být tak uctivá, abych žila přinejmenším v rámci křesťanské filozofie, abych se na své duši nedopouštěla harakiri.
Jak se vlastně cítíte v sedmdesáti?
Na sto devadesát. V sedmdesáti letech prostě nemůžete mluvit o tom, že byste se cítil bezvadně. Selhávají vám některé věci, které k životu potřebujete. Stáváte se zvolna fosílií, ta pružnost vpravdě už není taková. Já se bojím jediné věci - abych úplně nezblbla, protože i to ke stáří patří. Já na moudré stáří nevěřím, ve stáří se blbne. Teď jde o to, abych nezblbla tak, že se všichni kolem mě budou modlit, abych už odešla.
Kdysi jsem zaslechl přesnou větu: "Lékaři nám dali daleko delší život, jenomže filozofové nám zapomněli říci, co s ním..."
To je opravdu přesné. Vždyť je to velké nebezpečí společensky i ekonomicky. Už dnes nám střední generace vyčítá, že nás živí. Čím více bude starých, tím méně nás střední a mladé generace budou mít rády a budeme to mít stále těžší a těžší..
Vraťme se k herectví - vy jste se v posledních letech silněji zaměřila na divadlo - je to tím, že vám film a televize již nenabízí tolik vhodných rolí?
Ale tak to není - v době, kdy jsem dělala šestapadesátidílný seriál Život na zámku se už ani nic dalšího dělat nedá. Před tím byla Fanny, ještě před tím Zámek v Čechách, jeden z nejvýznamnějších televizních filmů devadesátých let. A Jiří Hubač tu roli psal pro mne. Nemám pocit, že bych tou dobou byla nějak odsunuta. Ale - to si nemá cenu zakrývat - jsem v letech, kdy se mi prostě role nepohrnou tak, jak se, plným právem, protože je vynikající, hrnou třeba paní Cibulkové. To se nedá nic dělat, ona je v těch letech, kdy toho člověk dostává více. Těch babiček je méně. Pošetilé babky se již tolik nevyskytují.
Nicméně - v šedesátých letech jste patřila také k nejvýraznějším dabérům zahraničních filmů, ale v posledních letech jste se z této oblasti úplně stáhla - proč?
Já se přiznám, že bych to už v těch dnešních postupech ani dělat nechtěla. I když, člověk se nesmí nikdy ničeho zříkat. Tehdy ale šlo přinejmenším o poctivou mikrofonovou záležitost, třeba když jsme dělali Kdo se bojí Virginie Wolfové (na Nově v neděli v noci - pozn. redakce). Ale obdivuji kolegy, kteří to umí dělat v té nové technice. To je závratná změna, zcela jiný postup. Zvláště pro mě, já pamatuji, že jsme některé dabingy dělali v televizi živě.
To mohlo být velmi zábavné...
Jistě, zvláště, když byl u toho Tonda Jedlička a podařilo se mu nás všechny odbourat a muselo se jet dál. To byly nezapomenutelné okamžiky.
Jistě - na divadle, tam to publikum ocení, ale tady nikdo nemohl vědět, oč jde...
Na divadle většinou divák ví, co vás odbouralo, takže se baví s vámi. Naopak to vyvolává vlnu aplausu. Ale v tom dabingu nemůžete říci: "Lidi, on tady na nás štěká."
Dělal to často?
Bezděčně. Jeho recesní sklon byl silnější než potřeba chovat se ukázněně.
Jak jste snášela období, kdy jste nesměla příliš hrát? To je pro herce jistě velmi těžká doba...
Snášela jsem to jako každý člověk, který je zbaven možnosti pracovat, takže velmi těžko. Ale myslím, že to na mě nebylo příliš vidět, že to na mě nikdo nějak podstatně nepozoroval Dokázala jsem se ukáznit tak, abych tím neobtěžovala okolí.
To říkáte často, že nechcete obtěžovat...
Já to opravdu nesnáším.
Jak se za poslední roky či desítky let změnily vztahy mezi herci?
Asi tak, jako je schopno se měnit lidské individuum a to se přece nemění...
Takže vůbec? Ale spousta herců dnes říká, že před deseti lety nemohli hrát to, co nyní, ale v divadle byla větší sranda, vztahy byly lepší...
To úzce souvisí s jednotlivci. Podívejte, v divadle, kde působili takoví lidé, jako Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Jirka Pleskot či Pepíček Bláha, tak tam byl smích od vrátnice až na jeviště a zase opačně. Prostě - buď se takoví lidé sejdou a nebo nesejdou. Ale pokud jde o Vinohradské divadlo, tak tady je fantastická atmosféra, která je neměnná. Je tu skutečně takový tým lidí, kteří si rozumějí, jdou si na ruku, mají velký smysl pro humor. Ostatně stačí vidět naši výstavu v malém foyer - náš mladý kolega Martin Zahálka pořídil fotografie téměř všech zaměstnanců divadla a opatřil je svými postřehy a popisky. Ta výstava je mimořádná a je na ní vidět, jakým způsobem si ze sebe dokážeme dělat psinu. A nikomu z nás to nevadí.
Opravdu tedy nevidíte žádnou změnu?
Samozřejmě ten konkurenční boj je jiný, než byl dříve. Jenže jde o profesní rozdíly, o profesní výjimečnosti, a to je lepší než fakt, že dříve věděli někteří kolegové, že jsou vzhledem ke svým postojům a názorům znevýhodněni předem. A naopak.
Nechtěla jste někdy učit?
Já si nejsem úplně jistá, zda bych na to měla trpělivost. Svého času jsem byla požádána o učení na hudební akademii, na operním oddělení herectví, bylo to v době, kdy jsem v divadle ředitelovala a neměla jsem vůbec čas. A nejsem si vůbec jistá, že by to byl můj šálek kávy.
Myslíte, že máte nějaké vlastnosti, které by vám bránily v pedagogické činnosti?
Ne, ale spíše by mě to zcela vyčerpalo. Moje snaha dělat věci na více než sto procent by mě definitivně připravila o poslední kousek zdraví.
V tomhle směru jste si asi oddychla, když jste přestala být ředitelkou Vinohradského divadla?
To byl jeden z důvodů, proč jsem poslední léta ve funkci ustřihávala metr. Ale odpovědnost za tento podnik budu cítit až do smrti.
Jenže teď, když nejste ředitelkou, máte přece přinejmenším více času na odpočinek...
Vy se velice mýlíte. V poslední době jsem měla tu opravdovou čest, že u mě v bytě měnili všechny rozvody a potrubí, takže jsem měla byt čtvrt roku úplně rozkopaný. To byla jedna věc, která mě zcela zaskočila a připravila o čas a o nervy. Navíc jsem tady v divadle byla obsazena do velké role v Marquézově hře Sto roků samoty. Protože jsem před tím s touto rolí nepočítala, tak jsem slíbila v agentuře, že nastuduji představení s paní Brejchovou a to byla také velká role. Ty dvě hry jsem zkoušela současně, dopoledne a odpoledne, večer jsem se snažila likvidovat stopy zedníků, topenářů a dalších. Když ten maratón v prosinci skončil premiérami a koncem přestavby, tak se na mě zřítilo tohle životní výročí. Opravdu nemohu říci, že bych si odpočinula. Doufám, že s prvními jarními dny se budu moci věnovat tomu, co přináší harmonii do mého života.
Takže vyrazíte na milovanou zahrádku...
Pokud to půjde, tak ano.
Popravdě, ale jak zahradničíte, to si moc představit neumím...
Vidíte, a to jsem přímo vášnivý zahradník. A abych vyhmátla pravdu, tak musím být neskromná - jsem dobrý zahradník.
A návod?
Mám na to takový klíč, který jsem si osvojila už před mnoha lety - když se nedaří nějaké rostlince, tak jí to dám najevo. Postavím se k ní a řeknu, tak a jestli se nerozmyslíš, tak za rok jdeš přes plot. A víte, že to vychází?
Opravdu to funguje?
Bezpečně. Se zahradničením mám jednu výbornou historku. To je takových dvacet let, v době, kdy jsem se moc neobjevovala na televizní obrazovce a před kamerou, tak kolem naší vilky na Šumavě šla skupinka turistů. Já jsem dělala na záhoně u plotu a oni na mě volali: "Prosíme vás, paní, je to dům režiséra Podskalského?" Já jim odpověděla: "Ano, to je dům režiséra Podskalského?" A oni se ptali dál: "A vy se mu tady staráte o zahradu, jo?" Takže se mýlíte, jako zahradnice vypadám velmi věrohodně. Maska je to perfektní.
Ne nadarmo se říká, že kostým hraje.
To je ono - kostým opravdu hraje. Od té doby se snažím být upravená i na zahradě.
