Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jirásková při oslavách osmdesátky: Vedu osamělý běh přespolního běžce

  18:17aktualizováno  18:17
Herečka Jiřina Jirásková mluvila s Magazínem DNES koncem loňského roku, když se vyjadřovala ke vztahu se zesnulým Radoslavem Brzobohatým. Poslední velký rozhovor ovšem poskytla v roce 2011 při oslavách osmdesátin. Zalitovala, že nemá děti, a přiznala, že se nebojí smrti. Povídání si připomeňte v nezkrácené verzi.

Herečka Jiřina Jirásková je na podobu se svým francouzským buldočkem pyšná; jen ty uši se jí prý nepovedly. | foto: Herbert SlavíkMF DNES

Rozhovor vyšel v Magazínu DNES 17. února 2011.

Nebýt Amálie, možná by ji už život tolik nebavil. Má sice divadlo, po loňských několika operacích už zase hraje velké role, ale Amálie je bytost, která dává životu smysl, řád a rytmus.

Když přijdete do její předsíně, hned se vám něco velkou silou navalí na nohy. Amálie, fenka francouzského buldočka, je malá, ale svalnatá. Do oken vinohradského bytu silně svítí polední slunce a prosvěcuje jí velké odstávající uši tak silně, že vypadá jako světélkující návštěva z kosmu.

Jiřina Jirásková na titulní straně Magazínu DNES (17. února 2011)

Jiřina Jirásková na titulní straně Magazínu DNES (17. února 2011)

"Měla jsem několik francouzských buldočků, ale žádný mi nebyl podobný tak jako ona. Čumáky máme úplně stejné, jen ty uši, bohužel, nemám," komentuje to Jiřina Jirásková. Když před necelými dvěma lety pochovala svou předchozí fenku buldočku, jedenáctiletou Emu, byla rozhodnutá, že už dalšího psa nechce.

Jenže teď je tu Amálie. Běhá, píská na gumové prasátko, funí...

Jak je stará?
V červnu jí budou dva roky. Jediná věc, která mě trápí, je to, že mě zřejmě přežije. Ale má hospodyně Alenka i přítelkyně na Šumavě ji mají tak rády, že by se o ni postaraly. Ony mi ji také donesly, když jsem byla rozhodnutá, že už si psa nepořídím. Teď říkám, že je to moje láska na čtyřech nožičkách.

Co s ní bylo, když jste loni bývala často v nemocnici?
Tehdy jsem ji měla velmi krátce, takže to bylo smutné. Byla u Alenky. U ní smí také spát na posteli, takže nestrádala.

Jak se teď cítíte? Už se váš zdravotní stav zlepšil?
Ten stav je neměnný. Už jsem si zvykla.

Ale už hrajete zase v divadle, ne?
To mě drží nad vodou. Na Vinohradech mám osm představení do měsíce, u Heřmánka Na zábradlí dvě. Dohromady mám čtyři role, z toho dvě jsou velké, kdy se nehnu z jeviště. Než umřel Mirek Dlouhý, měla jsem rolí pět, ale Příliš drahá Mathilda, kde jsme hráli spolu, odpadla. Divadlo mě udržuje v kondici. Já se bojím jediné věci, a to, že nastane situace, kdy nebudu moct pracovat. To je opravdu jediné, co mě děsí.

Je podle vás osmdesátka důvod k oslavám?
Mám večer představení a po něm se má něco konat. Požádala jsem, aby na pozvánkách do divadla byla douška, že děkuji, ale nepřeji si žádné dárky. Absolutně žádné. Jak vidíte, byt mám malý a vycpaných zvířat jako dárků tolik, že je nemám kam dávat. Takže jsem na pozvánky uvedla, že pokud mi lidé chtějí udělat radost, ať něco pošlou na UNICEF. Jsem dlouhá léta předsedkyní jeho rady, mám o jeho činnosti velký přehled a myslím, že je to práce úžasně potřebná.

Říká se o ní...

... že vždy řekne, co si myslí

A proto některým lidem leze na nervy. Věřím. Je rázná, ironická, ale výborným výsledkem toho je, že se nevyhýbá odpovědi na žádnou otázku. Stejně rázná a kritická jako k druhým je totiž sama k sobě. Po více než hodině s ní si uvědomíte, že ji po loňských operacích bolí tělo a její nemoc o sobě dává vědět. Ale protože je skvělá herečka, umí zahrát, že tomu tak není. Perfektní nalíčení, krásně upravené vlasy a obdivuhodná sbírka prstenů na rukou dávají zdravotním trablům aspoň trochu na frak. Sice mě několikrát ubezpečila, že na stáří opravdu nic pozitivního není, ale když od ní odcházím, mám z něj přesto menší strach. Jestli se dožiju osmdesátky, přála bych si v ní vypadat a smýšlet jako ona.

Je na věku osmdesát let něco příjemného? Něco, na co by se člověk snad mohl i těšit?
Ne. Vás něco takového napadá?

Nevím. Třeba to, že má člověk nějaký nadhled, moudrost. Je to hloupá představa?
Ano, je. Mladý hlupák většinou dospěje do starého hlupáka, což je i můj případ.

Napadá mě ještě, že si třeba člověk ve vyšším věku více dovolí říkat, co si opravdu myslí. Také hloupost?
Ani tady vám neporadím. Já jsem říkala, co jsem si myslela, vždycky. A dost jsem na to doplatila. To je otázka vnitřního temperamentu a vnitřního přesvědčení.

Nedávno jste jako jedna z prvních podepsala petici na podporu lékařů, kteří bojují za vyšší platy. Co vás k tomu vedlo?
Už jsem byla velice vystrašená. Téměř čtvrt roku jsme slyšeli katastrofické scénáře, jak se budou zavírat jednotlivá oddělení nemocnic i porodnice. Protože už nejsem zdravá, ten stav mě děsil. Z odpovědných míst jsme neslyšeli žádné pokusy o dohodu, jen strašení, jaké dopady to bude mít. Objektivní skutečnost je, že zdravotní personál není dobře placený.

Nejste ani trochu na straně těch, kteří říkají, že to, co lékaři předvádějí, je forma vydírání?
Svým způsobem to vydírání je. Pobuřuje mě ale méně než to, že jsem neviděla žádnou snahu o jednání a dohodu. Nemohu posoudit, zda je způsob, jaký lékaři zvolili, správný, ale vím, že pracovní doba a zatížení zdravotního personálu je neuvěřitelné v tom nejnegativnějším slova smyslu.

Tomáš Töpfer v nedávném rozhovoru pro Magazín DNES srovnával situaci lékařů se situací herců. Lékaři se zlobí, že si vydělají jen díky přesčasům, ale herci také mají v divadlech nízké platy, a proto hrají v seriálech, dabují. Je to srovnatelné?
Myslím, že ne. U špičkových herců v seriálech a ve filmech nejsou honoráře vůbec špatné, i když samozřejmě nejsou srovnatelné s evropským průměrem. Ale hlavní rozdíl je v tom, že divadelníci se starají o duši člověka a lékaři o tělo. O duši nemá zájem zdaleka tolik lidí, jako je těch, kteří mají zájem být zdraví. To je ten podstatný rozdíl.

Herečka Jiřina Jirásková (1. listopadu 2002)

Herečka Jiřina Jirásková (1. listopadu 2002)

Co byste dělala, kdyby vám takovým způsobem začali bojovat o vyšší platy podřízení, když jste byla ředitelkou Divadla na Vinohradech?
Mně se nic takového nedělo. Já vám za tu otázku děkuju, v tomto ohledu mám nejen čisté svědomí, ale jsem i pyšná.

Jaká jste pacientka? Poslušná?
Snažím se mít k lékařům vždy důvěru, i když někdy není úplně opodstatněná. Ale to je spíše záležitost lidských vztahů než profesních.

Ale prý vám něco zakázali...
Ano, nemám kouřit.

A vy kouříte. Nedokázala jste přestat?
Já jsem se o to ani nesnažila. Moje mamička zemřela v devadesáti osmi letech a dá se říct, že s cigaretou v ruce. Můj původ choroby je genetický, otec zemřel na stejnou nemoc v poměrně mladém věku. Jsem si vědoma, že nemám kouřit, ale mně ta cigareta pomáhá.

Jiřina Jirásková

Co vám k tomu říkají vaši blízcí?
Kolegyně Karolína Slunéčková mi říkala, že kouřím moc, ale nakonec zemřela v poměrně mladém věku na rakovinu. Moje důvěrná přítelkyně Marie Pešková, dlouholetá přednostka chirurgie na Karláku, mi kouření vždy vyčítala a mohla jsem u ní kouřit jen na verandě. Ačkoli v životě neměla cigaretu v ruce, zemřela mladá na rakovinu plic. Velmi mi schází. Ale jsou to náhody, netvrdím, že něco takového je pravidlo.

Věříte v náhody, nebo předem daný osud?
Věřím, že život se z velké části skládá z náhod, kterým můžete pomoct tím, že se rozhodnete, o co vám v životě jde. Mně vždy šlo nejvíce o to, abych měla čisté svědomí.

PODSKALSKÝ TO MĚL KVŮLI MNĚ TĚŽŠÍ

Amálie nepolevuje ve své mladistvé aktivitě. Statné tělíčko drží vzpřímené jen na zadních nožkách, které vypadají nebezpečně tence. Zdá se, že tančí. Ve skutečnosti se dožaduje pozornosti a psích pochoutek, které leží v sáčku na stole. „Teď se s tebou nikdo bavit nebude, není čas,“ říká Jiřina Jirásková. Amálie jako by pochopila a ihned usíná rozpláclá na břiše.

Udělala jste někdy něco, o čem si dnes říkáte, že to byla nerozvážnost? Že jste si uškodila zbytečně?
Ne, nikdy. Největší problém mi způsobilo, že jsem moderovala pořad Jizvy, jiskry, jistoty, ve kterém vystupovala řada exponentů šedesátých let. Jenže já si těch lidí dodnes velmi vážím, takže to nemohu považovat za nerozvážnost či uvažovat v tom smyslu, že mi to uškodilo. Znovu bych to udělala stejně. Všechny ty různé postihy stejně zpravidla bývají jen produkty závisti.

Čím to, že jste v sedmdesátých letech nemohla hrát v televizi a ve filmech, ale v divadle jste hrála?
Divadlo je méně závistihodné. Nemá zdaleka takový společenský dosah jako film, televize a rozhlas. Divadlo vadilo nejméně. Navíc tam byla plejáda režisérů v čele s Jaroslavem Dudkem, kteří se nezalekli a obsazovali mě. A také celé umělecké vedení se tvářilo, že o ničem neví.

V televizi to v té době fungovalo jak?
V jednotlivých redakcích byly seznamy lidí, kteří byli nežádoucí. Takže když mě někdo chtěl obsadit, nakonec mě škrtli. Režisér Karel Kachyňa i můj muž za mě velmi bojovali, a když mě nakonec Kachyňa prosadil do Sestřiček, bylo to neuvěřitelné.

Jiřina Jirásková při rozhovoru pro Magazín MF DNES (20. prosince 2004)

Jiřina Jirásková při rozhovoru pro Magazín MF DNES (20. prosince 2004)

Říkáte váš muž, tedy režisér Zdeněk Podskalský. Jak to, že on problémy neměl a mohl natáčet?
Proti němu neměli nic konkrétního. Bylo mu jen zazlíváno, že žije se mnou. Vlastně to měl těžší jen kvůli mně.

Taková situace partnerský vztah utužuje, nebo naopak narušuje?
Byla to léta našeho nejhezčího soužití. Zdeněk se choval fantasticky. Ve mně byl takový vzdor. Několikrát mi bylo nabízeno, že když své postoje ze šedesátých let odvolám, budu moci pracovat. Ale já jsem si řekla: Nikdy. Takže sedmdesátá léta bylo období, kdy jsem bývala často ve Zdeňkově domě v Malenicích. Vybudovala jsem tam v té době zahradu, která se dnes podobá parku. Těma ručkama jsem ji udělala celou včetně skalky, jezírka a poloantického atria. Taky jsem si opatřila odbornou literaturu a celou zimu šprtala, abych dohnala vše, co jsem nevěděla. Celý život jsem Zdeňkovi záviděla jeho hluboké přírodovědné znalosti. Od té doby dodnes poznám spoustu ptáků po hlase i po letu.

Vy o Zdeňku Podskalském sice mluvíte jako o svém muži, ale proč jste se skutečně nevzali?
On se se svou ruskou ženou nikdy nerozešel. Báli se, že by musela i s jejich synem odjet do Ruska.

Nevadilo vám to?
Ani mě to moc nezajímalo. Žil s ní jen krátce, měl různé lásky, ale pak mi zůstal celých těch sedmadvacet let věrný.

Jak jste se seznámili?
Bylo mi sedmnáct, byla jsem na DAMU, on na FAMU. Potkali jsme se ve studijním spolku. Spolupracovali jsme až daleko později, hrála jsem v jednom z jeho prvních filmů Einstein kontra Babinský. Pak jsem si uvědomila, že to je výjimečný mužský.

Výjimečný znamená co?
Chytrý. Já vždycky říkám, že bych se mohla zamilovat i do Ezopa. Ačkoli hrbatý, byl chytrý.

Nebyla vám ve vztahu k mužům někdy na škodu ta vaše ironie, humor?
Ne. Tomu typu mužských, který mě přitahoval, moje povaha imponovala. U těch, kteří mě nezajímali, jsem ani nezkoumala, jak se k nim chovat a co jim říkat.

MFFKV 2011 - Herečky Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Iva Janžurová uvedly

MFFKV 2011 - Herečky Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Iva Janžurová uvedly projekci legendární veselohry Světáci (Karlovy Vary, 8. července 2011).

Herečky Jiřina Jirásková a Jiřina Bohdalová dostaly od primátora Bohuslava

Herečky Jiřina Jirásková a Jiřina Bohdalová dostaly od primátora Bohuslava Svobody čestné medaile Hlavního města Prahy. (20. března 2012, Praha)

Jste typ, který o muže rád pečuje, nebo od nich naopak očekáváte, že budou pečovat o vás?
Myslím, že to bylo fifty fifty. Moji životní partneři ode mě opečovávání nevyžadovali. Já od nich také ne. Myslím, že jsme si byli oporou. Důkazem je, že s mým prvním mužem, za kterého jsem byla jen dva roky vdaná, jsme pak dlouhé roky udržovali hezký, přátelský až sourozenecký vztah. Jak vidíte, tady mám fotografie obou dvou, jak Podskalského, tak Pleskota.

Smím se zeptat, proč jste se s Jiřím Pleskotem rozvedli, když jste si tedy rozuměli?
Protože mi ujely nervy a byla jsem mu nevěrná. Moje vina. Velmi mě to mrzí, zklamala jsem muže, kterého jsem si vážila. Prostě jsem mu ublížila.

Přiznávám, že jsem přemýšlela, jakou otázkou se k té delikátní situaci dostat. Ona ji totiž ve svých pamětech nedávno popsala Jiřina Švorcová. Jinými slovy, hlásí tam, že jste jí kdysi dávno přebrala jejího životního partnera Jiřího Valu. Četla jste tu knihu?
Ne, já to nečetla. To, že se nějaký mužský rozhodl pro mě, ať vyčítá jemu, ne mně.

Píše, že jste byly velké kamarádky...
Velké kamarádky jsme nebyly. Chodily jsme do stejné školy, obě jsme hrály v divadle v Hradci, byly jsme si generačně blízké. Když jsme obě přišly do vinohradského divadla, byl tam obrovský příliv naší generace, takže jsme byli dost dobrá parta. Vím, že v té knížce je spousta nepravd. Ale omlouvám ji, protože taková léta dělat vše pro to, aby byla na výsluní, a pak taková léta nesmět hrát, to musí být těžké.

Dnes přece seznamy zakázaných umělců nejsou.
Máte naprostou pravdu. Také se vysílá Žena za pultem a vyšla její knížka.

Není to tak, že se za rozkmotřením dvou kamarádek ve skutečnosti neskrývá ideologický rozpor, ale obyčejný mužský?
Ale vůbec ne, to už bylo dávno za námi. Ale abych jí nekřivdila, ten fakt, že jsem chodila s jejím životním partnerem, vzala velice velkoryse. Nechovala se jako domovnice, naopak. I když ji to muselo bolet.

MRZÍ MĚ, ŽE NEMÁM DĚTI

Je podle vás manželství podstatné, nebo jen zbytečný kus papíru, jak se dnes často říká?
Zbytečné se mi nezdá. Je škoda, že ubývá vztahů takového druhu, aby z nich vznikla skutečná rodina. Mě třeba mrzí, že nemám děti. V době, ve které jsme žili, se mi zdálo odvážné mít děti. Jak je chcete vychovat? Aby byly v dospělosti šťastné a chovaly se konformně, nebo nešťastné a chovaly se čestně? Mýlila jsem se. Mám spoustu přátel, kteří své děti vychovali v tom obtížném období a vyrostli z nich čestní lidé. Já jim teď můžu závidět.

Cítíte se někdy osamělá?
Mám spoustu přátel v divadle i mezi mladýma klukama a děvčaty. Ale mimo cest do divadla prakticky nevycházím ven. Mám paní Alenku, která se o mě stará, přítelkyni na Šumavě, která se mi tam stará o dům. Její tchyně sem občas přijede a vystřídá Alenku. Trochu mi vadí, že kvůli nemoci teď neřídím a nemůžu na Šumavu jezdit. V tomto zimním počasí nemám odvahu jet autem a na luxus nechat se tam autem odvézt nemám. Poprvé po čtyřiceti letech jsem letos neřídila, dosud jsem tam vždy jezdila v létě na celé dva měsíce. Amálka je tam šťastná. Neuvěřitelným způsobem podvádí, vždycky se mnou běží po schodech na verandu, a než odemknu, je pryč. Schová se a užívá si, že tam čekám jako blbec, než se z jiného konce zahrady objeví.

Přišel fotograf. Amálie běhá obrovskou rychlostí. Nosí mu pískací gumové prasátko, funí, jazyk má stočený nahoru až kdesi nad svůj čenich. "Je ráda, že přišel muž, chybí jí totiž mužský element," vysvětluje Jiřina Jirásková. A fenka zase vyžaduje piškot, dobrůtku, pusu, podrbat, hodit prase...

Kolika let se francouzští buldočci obvykle dožívají?
Patnácti. To já už nedožiju.

 Z natáčení filmu Sukničkáři. Na fotografii Martin Huba a Jiřina Jirásková

Z natáčení snímku Sukničkáři. Na fotografii Martin Huba a Jiřina Jirásková. Pro herečku to byla poslední práce pro film.

Nad čím člověk přemýšlí v osmdesáti letech? Myslíte někdy na konec života?
Vůbec ne, já se smrti nebojím. V určitých letech to začnete vnímat jako naprosto přirozený jev. Když uvážíte, že všichni moji divadelní partneři odešli, Brodský, Kopecký, Voska, Menšík, Pleskot... Ti všichni jsou dávno pryč. Vedu osamělý běh přespolního běžce. Takže mám k té smrti vztah, že tam na mě někde všichni čekají.

Vy nemáte žádné příbuzné?
Mám rodinu v Jugoslávii. Sestra mojí maminky se provdala do Jugoslávie za lékaře. Nejdříve vedl internu v Šibeniku, pak byl až do své smrti přednostou interny v Dubrovníku. Jeho dcera Elenka je architektka, ta je stejně stará jako já. Ta o něco starší byla lékařka. Elenka má syna Marka, který je rektorem univerzity v Pensylvánii. Ten vždycky říká: Teta Jiřina je snob. A já říkám. Ale Marko, to není pravda, málo mě znáš.

Vídáte se s nimi?
Žijí v Tučepi, což je turistická oblast u Makarské. Jezdila jsem tam celý život s Podskalským. Ovšem v sezoně je to vyloučené, na pláži bych nevydržela řev balkánských dětí. Máme zahradu a dům sousedící s pláží, takže bych se mohla koupat až v jedenáct v noci.

Už se tam nechystáte?
Ne, už se tam nechystám. Komické je, že tam jezdí hodně českých turistů a ti mé příbuzné informují o tom, co právě hraju, co se o mně píše, jak na tom jsem a tak.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.