Žijící klasik vstupuje konečně – ve svých šestasedmdesáti letech – do Národního divadla. O své a Šlitrově jazzové opeře, kterou poprvé uvedl Semafor v roce 1965, mluví ochotně, ale o nové inscenaci se moc šířit nechtěl.
Respektoval tak dohodu inscenačního týmu, že až do premiéry zůstane nová podoba do značné části zahalena tajemstvím.
Proč se vlastně kus jmenuje Dobře placená procházka?
Tak to říct můžu: Vanilka a Uli, kteří se rozvádějí, se dozvědí, že jejich dítě by mělo dostat milion. Protože žádné nemají, dávají se s vidinou milionu zase dohromady. Milostná scéna je tam vyjádřena písní Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám. Vanilka se přirovnává ke krajině a říká Ulimu: Můžeš si chodit, kudy budeš chtít, protože jde o ten milion. V tom je ta procházka dobře placená.
Zvláštní jsou i jména Uli a Vanilka – to vycházelo z touhy vymanit se ze socialistické šedi?
Přesně tak. Když se podíváte na historii Semaforu, nenajdete jediný realistický kus. Všechno byla stylizace a fikce. Nechtěl jsem, aby se jmenovali František a Anežka. Celý příběh je bizarní, listonoš svými telegramy způsobuje zvláštní situace: Teta z Liverpoolu je chvíli mrtvá, chvíli živá. Takový příběh nesnese všední jména.
Co by říkal na Dobře placenou procházku na jevišti Národního divadla Jiří Šlitr?
Byl by nepochybně rád. Vždycky měl velkou ctižádost, Dobře placenou procházku chtěl prosadit na Broadway, což se nepovedlo.
Jak to tehdy bylo?
Dokonce jsme nechali na vlastní náklady vyrobit filmové kopie s anglickými titulky a Šlitr je odvezl do Ameriky, kde získal nějaké kontakty. Ale vrátil se hrozně zklamaný. Národní divadlo by pro něj byla náplast.
Dobře placená procházka je to nejambicióznější, co jste spolu napsali?
Asi jo. Už ten fakt, že ji v Československu i v zahraničí hrála řada divadel, svědčí o tom, že to bylo dílo s ambicemi. Teď bude v Národním divadle v režii Miloše Formana, takže jsme asi Dobře placenou procházkou překročili svůj stín. Šlitr toužil napsat operu a já jsem mu vyhověl, napsal jsem libreto, podmínka byla, že to nesmí být dlouhé jako běžná hra. Zatímco semaforský kus měl běžně kolem padesáti stránek, Dobře placená procházka jich měla asi pětadvacet, tudíž jsem s tím byl docela brzy hotov.
Hybatelem v ději je fantaskní postava listonoše. Prý byste ji nenapsal, kdybyste neměl za sebou taktéž fantaskní hru Sekta, která však u diváků propadla.
Ale Miloš Forman se rozhodl do Procházky vložit právě písničky ze Sekty... Skutečně jsem napsal neúspěšnou hru Sekta, která naprosto propadla, protože byla zcela fantasmagorická a pochopilo ji jen málo lidí. Na druhou stranu s odstupem let musím uznat, že nebyla nijak extra dobrá, dneska bych ji udělal jinak. Ale zkusil jsem si v ní pracovat s věcmi téměř nadpřirozenými, zvláštními. Když se to nepovedlo v Sektě, tak jsem je mírně propašoval i do Dobře placené procházky. Tentokrát však již opatrně, v míře, o níž jsem se domníval, že bude únosná pro tehdejší publikum. Sekta propadla včetně hudby, ale písničky se hrozně líbily Miloši Formanovi. Nesmírně mě překvapil, že je chce zakomponovat do inscenace Dobře placené procházky.
Je to pro vás po letech určitá rehabilitace Sekty?
Ohromná! O těch písničkách jsem totiž měl vždycky dobré mínění. Jiřímu Šlitrovi se libreto Sekty tak krajně nelíbilo, že do ní odmítl složit muziku. Tak jsem si hudbu napsal sám. Jediný, kdo tehdy písničky vyzdvihl, byl časopis Hudební rozhledy. Sekta se jinak nelíbila ani kritice.
Jaký je Miloš Forman jako režisér? Je velkým obdivovatelem Semaforu a vás, ale zase jako režisér je v pozici nejvyšší autority...
Když Miloš Forman zkouší divadlo, atmosféra je nesmírně přátelská. My, co jsme pod jeho taktovkou, k němu cítíme velký respekt. Je to velmi harmonická práce, musím říct.
Nikdy jste se nedostali do konfliktu – přece jen jste autor...
Pořád jsou drobné problémy. Vždycky to však byla otázka několika minut a našli jsme uspokojivé řešení. Každá větička v Procházce je vážená a zvažovaná. Nenazval bych to konflikty, spíše debaty o tom, která možnost je nejvhodnější. Divadelnosti se ale ujal především Petr Forman. Miloš je strůjcem nádhernejch nápadů, které Petr uvádí v čin. Když jsme začínali, byl jsem nesmírně zvědavý, jakou roli sehraje Petr a Matěj, zda nebudou jen Milošovými asistenty. Ale tak tomu vůbec není, oba jsou perfektní a s obrovskou invencí.
Jaký je vlastně vztah mezi vámi a Milošem Formanem? Prý jste nastartoval jeho filmovou kariéru, protože jste mu půjčil kameru, aby mohl natočit Konkurs.
To je legenda, to musím opravit. Já jsem mu půjčil svou kameru AK16 a on natočil pár obrázků z divadla, ze šatny, přicházející publikum. Načež mi ji vrátil a šel si koupit vlastní. Konkurs už točil na kameru Státního filmu, kterému předložil své záběry z divadla a získal jeho důvěru. Ovšem na to, že jsem mu svoji kameru na jeden den půjčil, Miloš zapomněl, a tak je mezi námi věčný spor, který se nikdy nevyřeší. Já tvrdím, že jsem mu půjčil kameru, a on, že měl od začátku vlastní. Ale nakonec je to úplně jedno.
Proč libreto Dobře placené procházky není ve verších?
Opery nebývají ve verších, kromě árií. Recitativy jsou vždycky volně kladené věty, tak mě ani nenapadlo, že bych je měl psát v řeči vázané.
Ptám se proto, že zrovna Miloš Forman tvrdí, že jste největší český žijící básník.
Vidíte, teď zrovna připravujeme největší semaforskou produkci všech dob, mnou přebásněnou Lysistratu, a tam se rýmuje všechno od začátku do konce. Miloš Forman ji viděl na předváděčce a byl úplně nadšený. To byl pro mě naprostý balzám.
