Jiří Schelinger

Jiří Schelinger | foto: Supraphon - Otto Dlabola

Jiří Schelinger, nepřekonaný hardrockový král

  • 18
Jeden z nejvýznamnějších rockových zpěváků české hudební scény Jiří Schelinger by začátkem března oslavil pětapadesáté narozeniny.

Bohužel, tragický skok do Dunaje před pětadvaceti lety připravil českou hudební scénu až příliš předčasně o jednoho z nejvýznamnějších rockových zpěváků její historie.

V roce 1993 nahrála rockerská čtveřice Brichta, Doležal, Henych a Smetáček Schelingerovo Zemětřesení. Úspěšný projekt naznačil, jak široké byly hranice Schelingerova talentu a jak velkou ztrátou pro českou hudební scénu jeho předčasná smrt byla.

U příležitosti nedožitých pětapadesátin nyní vychází další připomínka: velkorysé shrnující 2CD Jsem prý blázen jen, které obsahuje celkem 37 písniček ze zpěvákova mnohostranného repertoáru v remasterovaných verzích.

Jiří Schelinger se narodil 6. března 1951 v Bousově poblíž Čáslavi v rodině hudebního pedagoga a květinářky. Už jako dítě hrál na klavír a později na kytaru (na základní škole na ni drnkal ve skupině Nothing But Nothing) a zhlížel se v Brianu Jonesovi z Rolling Stones. Snaha vyučit se instalatérem mu dlouho nevydržela - vrhl se do showbyznysu.

Začal ve skupině Smaragd, posléze zpíval v bluesovém seskupení The Happy Five, avšak zásadním písmem se jeho hudební působení začalo psát až ve skupině Faraon Karla Šípa. A to doslova. Hned druhou oficiální nahrávkou, kterou Jiří Schelinger v životě natočil, byla totiž píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka Holubí dům.

Není divu, že se z ní stala klasika - všechno v ní do sebe dokonale zapadá: jednoduchá, leč silná melodie, hořce smutný text a působivý, krásně melancholický chraplák tehdy neznámého dvaadvacetiletého zpěváka.

Dvě strany mince
Ani tento úspěch, jehož budoucí dosah si zpěvák asi těžko uvědomoval, však Schelingera ve Faraonu neudržel - do své skupiny ho zanedlouho přetáhl recesista František Ringo Čech. Prý chtěl přitvrdit, a tak propustil Viktora Sodomu a angažoval mladého a nadějného rockera - a nemohl udělat lépe.

Přestup zahájil Schelingerovo umné balancování mezi nejobyčejnějším tuctovým popem a velice slušným hardrockem v Čechově promyšlené režii. Ani jeden z nich si v tom určitě neliboval, ale v té době to bylo bezesporu nutné. Představte si na počátku normalizace chraplavého rockera s dlouhými vlasy, který si dovolil zařadit na desku Nemám hlas jako zvon (1975) skladby Black Sabbath a Status Quo.

Písničky jako Švihák lázeňský či René, já a Rudolf tento extrém vyvažovaly - zajistily zpěvákovi neškodnou mainstreamovou popularitu, přední umístění ve Zlatém slavíkovi, a tudíž relativní klid.

Pole působnosti rozkládající se mezi těmito dvěma hraničními polohami nebylo tak úplně úzké: duo Čech-Schelinger uvádělo v život mimo jiné neobvyklé spojení hardrocku s humorem - jako třeba v dodnes roztomilé písni Vivat Tonda Mahavišnu, Jahody mražený, Co dělá Indián či LupičWilly.

Hrrr na ně
V roce 1977 navzdory obavámze zásahu cenzury vyšlo album Hrrr na ně, které se dá označit za první českou hardrockovou desku. Výtečným písním jako Kartágo, Siréna, Lucrezia Borgia či Lásky splín, unikátně propojeným Čechovými „srandičkami“, vévodí vyzrálý a jedinečný hlas mnoha poloh a odstínů, který doprovázejí výborní rockoví muzikanti (Stanislav Kubeš, Jan Kavale, Jiří Stárek).

V té době se mezi příznivci roznesla fáma, že Schelingera chtějí angažovat Black Sabbath, což znělo v sedmdesátých letech jako zpráva z Marsu, ale nikdo se nad tím vlastně ani moc nepozastavoval. Bylo přece evidentní, že důstojnější nástupce Ozzyho Osbourna by se těžko hledal. Koneckonců, i píseň Soldier Of Fortune kapely Deep Purple, kterou má v originále na svědomí David Coverdale, přezpíval Schelinger do češtiny jako Šípkovou Růženku opravdu skvostně.

A našlápnuto má evidentně celá kapela - po zájezdu do Ruska, kde předskakovala tehdy veleslavným Smokie, vydává album Nám se líbí, které znamenalo další krok vpřed: ubralo na tvrdosti, je akustičtější a pestřejší (i díky účasti Petra Kalandry, Oskara Petra a Jana Hrubého) a Schelingerovi umožnilo uplatnit ještě širší hlasový rejstřík.

Přesto od Čecha ne úplně hladce odchází a začíná pracovat na novém projektu Zemětřesení. Ten však nebyl nikdy dokončen.

Smrt v Dunaji
Třináctého dubna 1981 přijel do Bratislavy, aby ve Slovenské televizi na playback natočil svůj velký filmový hit Což takhle dát si špenát.

To jsou fakta. Další události existují v několika různých verzích. Jisté je, že zásadní roli sehrál alkohol. Jiří si ve vinárně přisedl k mladému páru a na vkus pánské polovičky se až příliš věnoval dámě - a konflikt bohužel neskončil rvačkou, ale frajerským nočním skokem do Dunaje.

Dívčin přítel se zachránil, protože se chytil bóje. Zpěvákovo tělo se našlo až o měsíc později ve značném stadiu rozkladu a údajně nebylo nikdy nikým identifikováno.

Tyto nejasné skutečnosti vedly k mnoha spekulacím: bylo to opravdu tělo Jiřího Schelingera? Jeho bratr Milan posléze na základě pitevní zprávy prohlásil, že v hrobě leží jiný člověk, kdežto Jiří je pochován kdesi v Maďarsku jako neznámá osoba.

Dohady panovaly i o skoku samém: nebyl to pokus o emigraci? Likvidace bezesporu nepohodlného zpěváka ze strany StB? Nebo snad dokonce sebevražda? Důsledek zpěvákova bohémského života, nebo nepříznivé doby, která umělcům jeho charakteru velmi silně nepřála?