Nutkavá potřeba dialogu
Jiří Němec se narodil 18. října 1932 v Praze. Jeho dědečkem byl známý prvorepublikový nakladatel František Borový, Jiří byl též prasynovcem literárního vědce předního meziválečného germanisty Otokara Fischera. Oči Jiřímu názorově otevřel kupříkladu skautský tábor, který zažil v roce 1946. Maturoval v roce 1951, následující rok začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, ale zakrátko přešel na filozofickou fakultu, kde v roce 1958 absolvoval obor zdravotnická psychologie.
Nastoupil jako klinický psycholog na foniatrickou kliniku v Praze. To už byl plně ponořen do myšlení a kontaktů, které neladily s oficiální ideologií. Dle Slovníku českých filozofů, vydaného před třemi lety Masarykovou univerzitou, měla na Němcovo myšlenkové utváření největší vliv četba Nového zákona, děl Tomáše Akvinského či francouzského filozofa Gabriela Marcela; o něco později jej silně oslovili někteří interdisciplinárně zaměření myslitelé, například Němci Romano Guardini a C. F. von Weizsäcker nebo Francouz Pierre Teilhard De Chardin. Ve svých třiadvaceti letech začal Jiří Němec navštěvovat soukromý seminář filozofa Jana Patočky, sblížil se s obdobně orientovaným generačním druhem Ladislavem Hejdánkem.
V rozhovoru s Bohuslavem Blažkem (viz Kritický sborník číslo 1-2/95) Jiří Němec vzpomínal, jak svůj hlad po četbě a poznání uspokojoval, když po maturitě nejprve musel nastoupit do fabriky. "Přitom jsem denně chodil do univerzitní knihovny, kde jsem studoval." A měl ještě další zdroje: "Chodil jsem do antikvariátů. V padesátých letech jsem měl přítele varhaníka v jednom kostele, kde byla na kůru složena hromada konfiskátů ze zrušených klášterů. Tam jsem si taky dost věcí vybral."
V šedesátých letech přešly aktivity Jiřího Němce z téměř výlučně bytových a klinických kruhů do širšího, veřejného prostoru. Začal vydávat počet ze své mimořádné vzdělanosti; jeho brilantní intelekt, školený v půli 60. let ve Vídni (například u analytického psychologa I. A. Carusa), byl hladov dialogu na úrovni, jež by odrážela to, jak myslí soudobý svět. Spoluzakládal Ekumenický seminář při Komenského bohoslovecké evangelické fakultě, zprostředkovával podněty II. vatikánského koncilu, překládal, přednášel, psal, orientoval se přitom jednak na významné duchovní postavy německé a francouzské jazykové oblasti, jednak na některé osobnosti domácí kultury, kupříkladu Ladislava Klímu či Jakuba Demla, jak lze doložit třeba statěmi, které publikoval v časopise Tvář (jsou obsaženy ve výboru z Tváře, který v roce 1995 vyšel v Torstu). Na začátku normalizace ještě stačily světlo světa spatřit některé Němcovy počiny, mezi jinými sborník Bolest a naděje (Deset esejů o osobním zrání), který uspořádal; zato překlad Heideggerova textu O pravdě a Bytí se objevil až v roce 1993. Bez zajímavosti není, že Jiří Němec ztělesnil jednu z hlavních postav (přitakávače) v proslulém filmu Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech (1966).
Vypuzen a pak bez sil
V sedmdesátých letech zůstal pražský byt početné rodiny Dany a Jiřího Němcových v Ječné ulici - jak napsala Petruška Šustrová minulý pátek v Lidových novinách - "jedním z pražských 'salonů', kde se neoficiálně přednášelo a diskutovalo a kde byl vítán každý, kdo přicházel se snahou něco se dozvědět". Postupně se však tento otevřený kvartýr stal také jedním z jasných opozičních center, nikoliv samozřejmě ve smyslu mocenském, nýbrž duchovním a lidském, adresou, na niž bylo spolehnutí. Když byl veden proces proti skupině Plastic People, tak Jiří Němec - alespoň dle líčení Václava Havla v Dálkovém výslechu - "spolurežíroval" kampaň na její obranu. Ke vzniku Charty 77 byl pak už jen krok, Němec ji signoval v první vlně a spolu s Havlem působili na Jana Patočku, aby se ujal role jednoho z prvních tří mluvčích Charty. Tohle občanské angažmá přineslo Jiřímu Němcovi vyhazov z foniatrické kliniky; nastoupil jako noční hlídač. Tlak na něj StB stupňovala, zahrnula ho do své vypuzovací, vystěhovávací akce Asanace; ostatně odposlech mu v zaměstnání zavedla už v roce 1962!
Manželství s Danou Němcovou ukončil v roce 1983 rozvod a Jiří Němec odjel do vídeňského exilu, kde našel místo v Institutu für die Wissenschaften vom Menschen (Ústav pro vědy o člověku). Pracoval na vydávání spisů a (spolu s Davidem Součkem) bibliografie Jana Patočky. V roce 1987 obdržel ve Vídni titul doktora filozofie.
Když se po listopadu 1989 Jiří Němec do vlasti vrátil, vedl v Praze Ústav humanitních věd při I. lékařské fakultě UK a opět publikoval a editoval. Kupříkladu uspořádal soubor esejů německého filozofa P. L. Landsberga Zkušenost smrti (Vyšehrad 1990), vyšly jeho překlady Teilharda de Chardin či H. D. Gadamera, v roce 1995 mu v nakladatelství Dauphin vyšel soubor esejů Únos Európy, na němž spolupracoval s Martinem Hyblerem. V roce 1993 Němec přešel jako vědecký pracovník do Filozofického ústavu Akademie věd ČR, ale jeho zdravotní stav se během devadesátých let postupně zhoršoval a většinu času "bohužel strávil po nemocnicích, odkázán na pomoc příbuzných a přátel" (P. Šustrová).
Ručit vším
Dílo, které po sobě Jiří Němec zanechal, je skromné co do množství potištěných stran, ale to v jeho případě není správné kritérium. Jeho dílem je sám život, vášnivé studium a předávání jeho plodů najmě v přímém, osobním kontaktu; dále výchova sedmi dětí, zkušenost dvou manželství (to druhé skončilo rozvodem v roce 1990); v neposlední řadě zápas s démonem alkoholu.
Experimentoval s mírou svobody, již si lze udržet v soužití s druhými a kterou je současně možné těm druhým poskytnout. "Řekl bych, že jsem to s tou svobodou trochu přehnal. Nemohu škrtnout ani rok ze svého života, ale s některými svými počiny souhlasím jen velmi váhavě," řekl Němec v již zmíněném rozhovoru s Bohuslavem Blažkem, který na to položil otázku: "A smím se zeptat, které to jsou na prvním místě?" Němec mu odvětil: "Především problém manželství. Ale tady bych nerad zacházel do detailů."
Právě požadavek osobní zkušenosti a potřeba praktické ověřitelnosti toho, co je vysloveno, to ovšem nejspíš také budou podstatné příčiny kvantitativní "nepatrnosti" Němcova psaného díla. On asi nikdy nechtěl takzvaně produkovat "nezúčastněné" intelektuální texty; to by s jeho fascinující rozhleděností nebyl velký problém. Text u něho musel být neodvolatelně jištěn osobním postojem, musel být podložen prožitkem. A nadto text zřejmě musel důstojně projít škvírou, která se občas mezi těmi nekonečnými vědomostmi, jichž Jiří Němec nabyl, objevila pro jeho vlastní psaní.
Rozloučení s Jiřím Němcem se bude konat v pražském Týnském chrámu v pátek 12. října od 14 hodin.
 Jiří Němec |
